Druhé postřehy

Ty soboty... Dny klidnější. Třeba tu předminulou jsem šla do práce s tím, že úklid sněhu probudil svaly, o kterých jsem ani nevěděla. Možná nejen úklid, ale i cesta do práce, přeci jen, moje tělo si odvyklo chodit ve sněhu a určitě jsem musela zapojit svoje svalový skupiny malinko jinak. Protože jaký jiný důvod by byl pro úplně netypickou bolest zad? Takže jeden Brufen a ono to půjde. A šlo. Odmakala jsem si sobotní dopoledne a cestou domů jsme s tou mojí slečinkou ještě prošly po krámech v honbě za vánočními dárky. Domů jsme došly bez dárků, ale už zase s bolestí. A větší a větší a druhý Brufen už nepomohl. Chtěla jsem si jít lehnout, ale ono to nešlo. Takže místo postele mě čekala cesta na pohotovost. Ve čtyři odpoledne. Původně jsem si naivně myslela, že využiju MHD, protože pěšky bych to fakt nedala, ale nakonec mi malá smradka volala taxi a navíc mi ještě udělala doprovod. A kázání.  Zakázala mi usmívat se. Že prý pak nejsem věrohodný pacient. A asi měla pravdu, protože paní d...

    Někde se něco porouchalo. Po době, kdy jsem byla rozbitá psychicky, nastala doba, kdy odchází ta fyzická část. Pomalu, naštěstí, ale zato hrozivě vytrvale. Ale i tady je pozitivni posun.  Už netluču bolestí hlavou do zdi, to je fakt. Hlava už mě prostě tolik nebolí a dokonce už ani ne tak často. Ale při letním badmintonu jsem tak nějak zjistila, že se mi do toho debilního košíčku mlátí čím dál hůř a že mě prostě ruka bolí už po první hře.  Prý sádru. Na dlouho. A samozřejmě neschopenku. Ale pardón, nějak si nemůžu dovolit vypadnout na dva měsíce z práce, zvlášť, když je to jen zánět šlach, že jo... Ona ortéza bude stačit. Se sádrou si ani neutřu pozadí, natož abych s tím mohla makat... Ano, slibuju, že nebudu tahat bedny. Ne, nebudu psát, na kase budu ťukat levou a ano, budu tu ruku šetřit. Ohledně velkého čištění chlaďáků jsem nic neslibovala. Ani doktorce, ani šéfce... A že to jde blbě s ortézou. A navíc mi ta mrcha už od srpna smrdí savem...  Ano, uznávám...

  Vůbec nevím, jak jsem mohla zapomenout zaznamenat jednu důležitou změnu v mém životě.  Změnu poměrně zásadní. Já mám totiž tak nějak novou rodinu.  Kdepak, žádný mimino, žádný nový můj drahý, ani náhodou. Tohle je asi ještě lepší. Teda, skvělý je, že je to pořád můj stejný drahý a jako bonus ta rodina. Srbové. Jako vážně. Přistěhovali se skoro před dvěma lety a první věta, když se objevili na dvorečku byla: "my nejsme Ukrajinci". A  to přesně takovou tou až skoro ukrajinskou češtinou.  Droboučká mamča po čyřicítce, veliký taťka o pár let mladší a mimino.  Jsou úžasní. Mimino už za tu dobu není mimino, ale úžasný raubíř, který nechce mluvit, možná proto, že se nemůže rozhodnout, jakým jazykem začít. Mamča je pořád droboučká a čím dál unavenější, protože aby tady mohli zůstat, potřebují prachy a tak pracuje, prcek neprcek. Taťka ještě vyrostl, ale jen okolo bříška a strašně se vzteká, protože má vyhřezlou plotýnku a nemůže do práce. Sedí doma a nudí se. No,...

  Zimní dny jsou za námi, jaro na cestě, možná už se chystá klepat na dveře a já nemám stání.  Otravuji celou rodinu a o víkendu se chystám na sousedy. A jestli si někdo myslí, že potřebuju pomoct na zahrádce, tak ani náhodou. Zahrádka počká. Plevel vyroste, bude líp vidět a taky se bude líp vytrhávat. Jo, možná by ibišky snesly trochu jarního řezu, ale když to tohle jaro nevyjde, oni přežijí.  Já se totiž chystám na dvorku napnout síť a porazit někoho v badmintonu. No, nebo ve dvorečkové verzi. Síť jsme loni napnuli mezi kůlnu a trámek od staré patrové postele, upevněný v ještě starší rezervě dědečkovy volhy. Bílá mašle, tažená skrz stanové kolík nám dělá čáry a hřiště je přesně tak velké, jak nám sousedovo auto dovolí...  Mám pocit, že máme i nějaká pravidla, ale základ je prostě dostat košíček přes síť, do "hřiště" a na druhé straně samozřejmě odpálit. Hrajem s dětmi, takže máme výhodu druhého pokusu na podání a když se svítivě žlutý kus plastu odrazí od kteréhoko...

Do zlevněnky opravdu chodí různé typy lidí. Ti, kteří chtějí ušetřit na tom základním i ti, kteří si chtějí dopřát luxusní zboží, které v normálním českém krámu nenajdou. Ti, kteří jdou náhodou okolo i ti, kteří jdou prostě na pokec, protože u nás jim je dobře. A pak ti, kteří si jdou regulérně nakrást maximum zboží.  Od těch asi začnu. Ti mi pijou krev a zvyšují adrenalin. Co třeba pán, který mi v krámě zabloudil. Byl tam, viděla jsem ho, věděla jsem o něm a jen jsem se otočila, zmizel mi za rohem. Chtěla jsem ho jen upozornit, že pod schodama je zázemí a ne nákupní prostor, bylo mi ho líto... Jsem blbá. Blbá, blbá, BLBÁ. Pán stál na třetím schodu, nahoře na schodech batoh a košík a už si rval cosi do batohu. Houkla jsem dopředu na sousedovic synka, ať zamkne dveře a zavolá policii. A v tu ránu to začalo lítat zpátky do košíka... Uzená rolovaná plec v hodnotě asi tří stovek, druhá uzená plec, asi stejně velká, uzená krkovička, tak za čtyři stovky, nechyběla ani uzená kýta a uzený ...

Ještě dva týdny a bude to rok. Rok, kdy jsem po hodně dlouhé době zaměstnaná na hlavní pracovní poměr. Rok, kdy jsem prodavačka. Povolání, které bych si vlastně vůbec nikdy nevybrala. Ale fakt POVOLÁNÍ.  Ano, byla jsem zřejmě povolána. Asi jsem stvořena k tomu, abych stařenkám ukazovala, kde se skrývá ta nejlepší kysaná smetana, abych flirtovala se staříky, abych vtipkovala s muži mého věku a s ženami nepokrytě žertovala na téma "zboží v podprsence". Byla jsem stvořena k tomu, abych po krámě pobíhala s dětmi a dovolila jejich rodičům nerušený nákup.  No dobře, asi jsem byla stvořena i k tomu, abych bdělým zrakem pozorovala tlupy méně přizpůsobivých, co se více méně přizpůsobili kamerovému systému a absolutně se neostýchají krást.  Byla jsem stvořena k tahání dvacetikilových beden, k běhání po schodech, ke stání jedenáct hodin v kuse (kecám, sedám si na záchod, když jdu čurat),  ke stěhování zboží v chlaďácích, až mám modré prsty i k širokému úsměvu za kasou, když vys...

  Ještě loni touto dobou jsem litovala ubohé ženy z Ukrajiny, posílala nadbytečné oblečení, deky a dokonale přeprané plyšáky na ukrajinskou ubytovnu, povzbuzovala slečinku tím, že lepší brigáda, než recepční na ubytovně být nemůže, protože přeci dostává plat a ještě opravdově pomáhá a vlastně celkově jsem byla taková nadšená.  Teď slyším něpanimáju a vidím rudě. Nebo vlastně hůř. Žlutomodře. Když na mě v krámku volala ukrajinka, že jako děvočka, pojď sem a éto smetana? , tak nějak jsem to brala. Jako jo, fakt nemáme cedulky na regálech azbukou. Jenže když zrovna tahle ženská mi ještě po půl roce nerozumí, že to fakt není ke šlehání, ale zakysanka a že do kafe to dobrý nebude, jímá mě vztek. Žlutomodrý vztek. Jak je možný, že já jí rozumím, tady, doma, ve své zemi její řeč a ona není schopná se naučit ani pitomý děkuju? Takových mi tam chodí asi patnáct. V různém věku. Nechtějí se učit a nebudou se učit. Ale rozhodně očekávají, že já jim porozumím a ještě poradím. Jednu z nich...