Druhé postřehy

  Když náš pes vypadal zhruba takhle, nastupovala jsem do opravdové a plnohodnotné práce  a to, prosím pěkně, po dlouhých letech "nicnedělání" doma. Tedy až na občasné a poměrně krátké pokusy. Nastoupila jsem jako prodavačka do zlevněnky a už druhý měsíc v práci jsem vysadila antidepresiva. Práce je terapie.  No, ne každá, do depresí jsem se dostala při jednom z krátkých pokusů.  V minulém článku jsem psala, že moje období terapie skončilo a navíc dost nepěkně.  A že by mi mělo začít další pracovní období.  Zítra. Zítra bude ten velký den, o kterém jsem si myslela, že vstoupím podruhé do stejné řeky (nebo do stejného krámu, no). Ale ouha.  Jako jo, zítra vstupuju, ale řeka jiná, krám jiný...  První zádrhel...  Zítra je neděle, to u nás byl den, kdy se fakt nedělá. No, tak v nové řece voda teče i v neděli.  V nové řece voda nepřestane téct úderem osmnácté hodiny, ale o tři hodiny později.  Ta nová řeka je vážně jiná a já už se teď bo...

  Jsem na dně. Jakože tak nějak úplně. Ale co je horší, já si to uvědomuju. Vím to naprosto přesně, vím, co mě na dno dostalo, vím že to je vlastně malichernost, ale jsem tak vyčerpaná, že se z toho nějak nedokážu vyhrabat bez pomoci.  A vlastně by mě teď jakákoliv pomoc dostala ještě níž.  Chci, aby svět byl krásný a růžový. Protože svě JE krásný a růžový, pokud si ho takový uděláme.  Já takový svět dělám těm, co jsou v mém okolí. Své rodině, přátelům, sousedům, kolegům v práci i zákazníkům. A ono se to vrací.  Zrovna minulý týden přiběhl do krámu zákazník s tím, že jen díky tomu, že jsem mu popřála hodně štěstí, to štěstí i má. V únoru mi zas ožralý Polák hustil do hlavy, že v životě neviděl pozitivnějšího člověka a že od nás chodí totálně nabitý. Ale to beru s rezervou, mohl tím myslet i to pivo, co si u nás kupuje. Zákazník "máma vzadu" (možná tuhle vtipnou historku někdy trochu rozvedu) přišel asi dva týdny po mém návratu z neschopenky a když mě uviděl na k...