Moji zákazníci

Do zlevněnky opravdu chodí různé typy lidí.
Ti, kteří chtějí ušetřit na tom základním i ti, kteří si chtějí dopřát luxusní zboží, které v normálním českém krámu nenajdou. Ti, kteří jdou náhodou okolo i ti, kteří jdou prostě na pokec, protože u nás jim je dobře.
A pak ti, kteří si jdou regulérně nakrást maximum zboží. 

Od těch asi začnu. Ti mi pijou krev a zvyšují adrenalin.

Co třeba pán, který mi v krámě zabloudil. Byl tam, viděla jsem ho, věděla jsem o něm a jen jsem se otočila, zmizel mi za rohem. Chtěla jsem ho jen upozornit, že pod schodama je zázemí a ne nákupní prostor, bylo mi ho líto... Jsem blbá. Blbá, blbá, BLBÁ.
Pán stál na třetím schodu, nahoře na schodech batoh a košík a už si rval cosi do batohu. Houkla jsem dopředu na sousedovic synka, ať zamkne dveře a zavolá policii. A v tu ránu to začalo lítat zpátky do košíka...
Uzená rolovaná plec v hodnotě asi tří stovek, druhá uzená plec, asi stejně velká, uzená krkovička, tak za čtyři stovky, nechyběla ani uzená kýta a uzený bok.
"Nákup" bezmalička za dva tisíce.
Pak pán nechal košík košíkem a frnknul. No, sousedovic synek špatně slyší... 

Taky chodí paní, která vždycky při příchodu ukáže tašku. Nikdy ji neukazuje při odchodu. Tak nám to začalo být podezřelé a začali jsme chodit za ní. Vyslechli jsme si, jak jsme špatně vychovaní, co si dovolujem koukat zákazníkům pod ruce, jaktože nenecháme lidi v klidu nakoupit... A to jsme vážně nenápadní, zapředeme řeč s jiným zákazníkem a pokukujem po očku nebo jdeme prostě doplnit nějaké zboží poblíž, roztrhat prázdné kartony.
Už koukáme nápadně, aby opravdu viděla, že koukáme a vyslechli jsme si, jaký jsme zasraný svině a rasisti.
No, už tak často nechodí...

Tlupa s kočárkem, ta už je vážně profláklá. O těch už víme všichni, snažíme se je sledovat, ale jsme jen tři a z toho jeden u kasy, nemůžem se rozdělit na deset lidí, jako ta tlupa.
Takže jakmile začnou pokoušet naši trpělivost, zamykáme.
To by jeden nevěřil, kolik zboží se pak najde na místech, kde nikdy nebylo, jak to cestou ke dveřím nenápadně zahazují.

Taky k nám chodí zrzek. Tedy, on vždycky nakoukne, jaká je sestava zaměstnanců a když má pocit, že někdo chybí, jde si nakrást. Ale toho už poznáme všichni, nemluvě o tom, že před vstupem půl hodinky nakukuje. Takže se občas stane, že poprosím zákazníky u kasy o chvilku strpení a regulérně ho sleduju k regálu s alkoholem, protože on nic jinýho krást nechce. 

Jednou nám jeden Ukrajinec proběhl s lahví vína a já za ním běžela až do půl ulice.
Utekl...
Horší bylo, že jsem se pak obořila na moc milou zákaznici, která mi chvilku potom popřála, ať mi to utíká... 

Taky jsem jednou osočila stařenku, že nám ukradla rolovanou plec a pak jsem se strašně styděla. Paní byla hluboce uražená, strašně naštvaná, celá fronta za ní na mě koukala vražednými pohledy a já se omlouvala, že už jsem paranoidní. No a pak koukám na kamerách, že ta baba tu plec fakt šlohla. 

Tlup s kočárkem k nám chodí víc a jsou různí. Druhá tlupa má kromě kočárku i tři děti do školky. Někdy i čtyři nebo pět. Že ty smradi na všechno šahaj špinavejma rukama, to bych přežila, ale když pak vidím smrada, jak ukradne flašku vína a strčí ji pod kočárek, to nedávám. Pochopila bych sušenky, čokoládu, brambůrky...
Dávky jim zabavit, hajzlům...

Ale jak říkám, chodí i lidé, kvůli kterým ráno vstávám s radostí. 

Babička s bílými vlasy, která se usmívá a čeká, až jí pomůžu vybrat ten jogurt s jahodami, tučnější tvaroh nebo menší balení šunky. 

Pan Prostata, který nás všechny asi adoptoval, vždycky nás vesele zdraví a pokud neutečeme tak i objímá.

Pan Usměvavý, od kterého bychom se nechaly obejmout všechny a dobrovolně. Dvakrát.
Ten neobjímá, jen se usmívá.

Pan Knihkupec, se kerým si můžem kdykoliv o čemkoliv pokecat.

Krásná Muslimka, která sbírá rasistické vtipy, aby je mohla říkat svému černému partnerovi a se kterou jsem mohla vykšeftovat moji nejmladší za jejího synka. Říkala jsem jí, že tu domů nechce, ale ona přišla s tím, že holka se dá prodat vždycky, takže z výměny sešlo. Ona bude někde prodávat mojí holčičku a já budu živit jejího kluka, ne? Vždyť si tu smradku můžu prodat sama... 

Mladá maminka, která se vesele usmívá a opravdově šíří radost po krámě.

A paní, která má pokaždé jiné šaty, jedny hezčí, než druhé a všechny si je šije sama. Minule měla s dýněmi. 

Dvě ženský, který se staví každé ráno pro jedno ochucené pivko. 

A nemůžu zapomenout na Vikinga. Lidi, tomu říkám zákazník. Ráno si s námi počká venku u kafíčka na otvíračku, aby si vzal pití na cestu, odpoledne se staví pro něco k snědku a sem tam mezitím přivede nějaké nové zákazníky, kteří to u nás neznají. A vždycky je milý a když na to přijde i ochotný pomoct. 

Pan Protiva. Jezdí na kole a vždycky je neskutečně protivný, takže já osobně se nechávám dobrovolně seřvat a to všechno jen proto, že ho provokuju tím, jak jsem na něj milá. Už dvakrát vyměkl a nejen pozdravil, dokonce už i poděkoval.

Taky máme nespočet zákazníků se psy, s těmi máme společnou řeč vždycky. Kdo miluje psy, miluje lidi, ne?

Jak říkám, jsou různí. A ti milí naštěstí převažují. Ale zas je fakt, že zlodějský kurvy zanechaj hlubší stopu. Takže se to v součtu asi tak nějak vyrovná.