Druhé postřehy

  Když náš pes vypadal zhruba takhle, nastupovala jsem do opravdové a plnohodnotné práce  a to, prosím pěkně, po dlouhých letech "nicnedělání" doma. Tedy až na občasné a poměrně krátké pokusy. Nastoupila jsem jako prodavačka do zlevněnky a už druhý měsíc v práci jsem vysadila antidepresiva. Práce je terapie.  No, ne každá, do depresí jsem se dostala při jednom z krátkých pokusů.  V minulém článku jsem psala, že moje období terapie skončilo a navíc dost nepěkně.  A že by mi mělo začít další pracovní období.  Zítra. Zítra bude ten velký den, o kterém jsem si myslela, že vstoupím podruhé do stejné řeky (nebo do stejného krámu, no). Ale ouha.  Jako jo, zítra vstupuju, ale řeka jiná, krám jiný...  První zádrhel...  Zítra je neděle, to u nás byl den, kdy se fakt nedělá. No, tak v nové řece voda teče i v neděli.  V nové řece voda nepřestane téct úderem osmnácté hodiny, ale o tři hodiny později.  Ta nová řeka je vážně jiná a já už se teď bo...

  Ještě loni touto dobou jsem litovala ubohé ženy z Ukrajiny, posílala nadbytečné oblečení, deky a dokonale přeprané plyšáky na ukrajinskou ubytovnu, povzbuzovala slečinku tím, že lepší brigáda, než recepční na ubytovně být nemůže, protože přeci dostává plat a ještě opravdově pomáhá a vlastně celkově jsem byla taková nadšená.  Teď slyším něpanimáju a vidím rudě. Nebo vlastně hůř. Žlutomodře. Když na mě v krámku volala ukrajinka, že jako děvočka, pojď sem a éto smetana? , tak nějak jsem to brala. Jako jo, fakt nemáme cedulky na regálech azbukou. Jenže když zrovna tahle ženská mi ještě po půl roce nerozumí, že to fakt není ke šlehání, ale zakysanka a že do kafe to dobrý nebude, jímá mě vztek. Žlutomodrý vztek. Jak je možný, že já jí rozumím, tady, doma, ve své zemi její řeč a ona není schopná se naučit ani pitomý děkuju? Takových mi tam chodí asi patnáct. V různém věku. Nechtějí se učit a nebudou se učit. Ale rozhodně očekávají, že já jim porozumím a ještě poradím. Jednu z nich...