Druhé postřehy

 Tak jsem si hrábla na dno. Kdepak, žádné sametově hladké oblázky. Jen tuny špinavého bahna, černého, neprostupného a dusícího.  Už dlouho nejsem schopná se z toho vypsat. Dřív jsem tohle řešila článkem, u kterého jsem si srovnala myšlenky. Teď beru antidepresiva. Moc dlouho. Místo, abych sedla ke klávesnici, vezmu si neurol. Jedna maličká kulatá pilulka a ejhle, já můžu i usnout. Stresových faktorů je nějak víc. Asi nejhorší je pořád tady v baráku.  Zazvoní mi telefon, cinkne zpráva a já už nemůžu dýchat, srdíčko hrozí, že za žebrama nevydrží a hlava se motá. Sousedka. Štěkna. Vyřadila jsem ji z kontaktů, zablokovala a ono to je horší. Stačí, aby vrzlo jejich okno a já panikařím. Stačí, aby jí zařvalo mimino, zaštěkal pes a já automaticky čekám, že za to zase můžu já. Bývaly jsme fakt kamarádky. Aspoň já si to myslela. Vařila jsem jejím dětem, když ona nemohla. Hlídala jsem je, když ona jela do kriminálu za tím svým. Dávala jsem jí na cestu, jemu jsem pekla bábovku. Obětovala jsem vše