Na dobré cestě

Ty soboty... Dny klidnější.
Třeba tu předminulou jsem šla do práce s tím, že úklid sněhu probudil svaly, o kterých jsem ani nevěděla. Možná nejen úklid, ale i cesta do práce, přeci jen, moje tělo si odvyklo chodit ve sněhu a určitě jsem musela zapojit svoje svalový skupiny malinko jinak.
Protože jaký jiný důvod by byl pro úplně netypickou bolest zad? Takže jeden Brufen a ono to půjde.
A šlo.
Odmakala jsem si sobotní dopoledne a cestou domů jsme s tou mojí slečinkou ještě prošly po krámech v honbě za vánočními dárky.
Domů jsme došly bez dárků, ale už zase s bolestí. A větší a větší a druhý Brufen už nepomohl.
Chtěla jsem si jít lehnout, ale ono to nešlo. Takže místo postele mě čekala cesta na pohotovost.
Ve čtyři odpoledne.
Původně jsem si naivně myslela, že využiju MHD, protože pěšky bych to fakt nedala, ale nakonec mi malá smradka volala taxi a navíc mi ještě udělala doprovod. A kázání. 

Zakázala mi usmívat se. Že prý pak nejsem věrohodný pacient. A asi měla pravdu, protože paní doktorka na pohotovosti úsměv neocenila. Naopak. Seřvala mě, že mi nic není, že ji zbytečně připravuju o čas a že chce jít brzo domů. Taky mi nabídla injekci na skříplý nerv.
A já stále s úsměvem trvala na tom, že to není skříplý nerv, že nemůžu dýchat a že chci fakt vyšetřit.

Je zajímavý, že přestože jsem si stěžovala na dýchání, paní doktorka neměla potřebu si mě poslechnout. Ale rtg plic mě poslala. A pak taky na EKG, na urgent. A těm mě taky nakonec předala, protože opravdu chtěla jít domů.
To už jsme tam se smradkou seděly dvě hodiny.
Zajímavý mi přijde, že ani tam se mě nikdo neobtěžoval poslechnout. A taky už jsem ztratila ten úsměv. Bojovala jsem o každý nádech, protože i ten sebemenší mi vyslal signál pro křeč v hrudníku. 

Smradku jsem poslala domů, bylo mi jasný, že se chvilku zdržím.
A taky jo, krevní testy, ultrazvuk žil a nakonec i CT s kontrastem. 

A byla tam. Svině. Věděla jsem o ní.
Maličká, ale embolie.
Tak nejsem blbá, vím, že tohle není skřípnutý nerv.
Domů mě pouštěli asi půl hodiny před půlnocí...

Už jsem doma druhý týden. Můžu ležet, ale jen na levém boku a když na to přijde, zvládnu i umýt trošku nádobí. Ale hlavu si pořád umýt nedokážu. Bolest začne v rameni a nakonec dojde zase až na spodní část žeber a já zas nemůžu dýchat. Prý podrážděná pohrudnice.

A nudím se. 

Jako věděla jsem, že Vánoce letos zase odfláknu, cukroví nestíhám, když jsem furt v práci, dárky vlastně taky ne, leda bych je nakoupila v obchodech, co sousedí s tím naším, což většinou neklapne, protože exkluzivní móda není nic pro moje blízké a hračky už jim taky moc nenakupuju, takže jedině ponožky, ale co to je za dárek, že jo... O výzdobě si můžu nechat zdát, protože věšet světýlka a ozdoby do tohodle bordelu, to je jako cákat Diora do chlívku... 

A ejhle, najednou nejsem v adventním čase v práci, jsem doma, nikam hnát nemusím...
No, cukroví nestíhám. Nejsem schopná ani uhníst těsto, natož nějak pokračovat.
Dárky už jsem taky vyškrtla, mám problém dojít se psem na dvorek a pak se těch pět schodů vrátit, jak bych asi nakupovala?
A s výzdobou mám pořád stejný problém. Budu ráda, když někdo z rodiny udělá místo na stromeček. 

Naši se pomalu snaží zbavit baráku a je to teda nadlidský výkon. Celý můj život se tam vozilo všechno, co by se ještě někdy mohlo hodit a doma by to překáželo.
Za to půlstoletí se tam nahromadil neskutečný bordel, sem tam proložený našimi vzpomínkami.
Třeba moje závěrečné práce ze školy. Naše medaile a diplomy z rekreací ROH, stovky fotek, metrák sešitů a prázdných papírů dětem na kreslení, krabice pastelek, knížky, Čtyřlístky...
A spravedlivý díl toho bordelu stojí už nějakou dobu u nás v obýváku a čeká, až budu mít čas, abych se tím probrala, abych roztřídila, co si chci nechat (Čtyřlístky) a co vyhodit (nevím).
Všechno to je zaprášený a já se jen podívám a už kýchám. 

Možná to jen rozprostřu do roviny a stromeček prostě postavíme nahoru. On si toho nikdo z rodiny pravděpodobně stejně nevšimne. Chuchvalec chlupů v předsíni na zemi taky nevidí a neumyté nádobí po půlce kuchyně jim taky uniká.

Ale všechno je na dobré cestě. Já budu opravdu odpočinutá, moje tělo by mohlo pomalu začít regenerovat a moje rodina je miliónová. 

Obě holčičky, jak slečinka, tak malá smradka, mě podporují, opatrují, opečovávají, snaží se mě zabavit a koneckonců, občas i s něčím doma pomůžou.
A můj drahý pořád vyhledává na internetu, domů nosí podivné balíčky a kajícně přiznává, že ty pičičandy, co každý rok kupuju, dělají Vánoce vesejšími a že on fakt není schopný takhle nakupovat. 

No nic, asi si půjdu sehnat Diora, prostě si tady jen tak cáknu a že to je chlívek, to pak nikdo nepozná.