Druhé postřehy

  Asi jsem začala špatně. S blbou náladou. Ne že by ta nálada byla lepší, pořád se snažím odrazit ode dna, ale už tak nějak vidím nahoru.  Takže co mě za poslední rok potkalo hezkého? No jasně, ten pes. Miláček. Ale o něm jindy. Skoro báječná dovolená s tchyní. Tchyňka super, ale postýlky pro trpaslíčky. Takže do Jinolic klidně znova, ale mobilheim už nikdy. A taky bych příště uvítala víc výletů. Nebo aspoň jeden. Ale tělo jsem si protáhla. Ve vodě, jednoznačně. A hrát badminton s klukem, co se připravuje na tenisový turnaj, to bylo prostě top. Doma mi tělo protáhl modřín. Ten úplně nejdebilnější strom, který si někdo může vysadit před barák... Každý rok dobrých šest měsíců neskutečného bordelu ze spadaného jehličí. Všude. Na dvorku, na chodbě, na schodech, v rohožce, v předsíni, v kuchyni, v obývákovém koberci a vrcholem všeho je jehličí v posteli. Už nikdy víc. Po tom, co jsme byli v ohrožení požárem, protože kdosi z nepřizpůsobivých si podpálil vedleší barák a bylo jen otáz...

A tak povstala z popela. Baruschka. Jako bájný Fénix vzlétla k nebesům, aby mohla oblažovat své milé. No a nebo jsem si prostě založila tenhle blog, abych mohla otravovat všechny okolo. Abych se mohla podělit o své historky (teď jich teda moc není) , abych mohla rozehnat svoje deprese psaním (těch taky moc není, antidepresiva fungují skvěle) a prostě proto, abych se mohla vykecat.   Tedy jásejte a radujte se.  Protože já taky jásám a taky se raduju. Třeba z vypletých záhonů. Nebo ze psa. Nebo ze sluníčka. Z deště. Z večeře. Z čokolády.  A z nového blogu. Z možnosti zkoumání, co tohle všechno vlastně umí. A co všechno tady zvládnu já. Asi první, o co se pokusím, bude vkládání fotek.  Teď.