Druhé postřehy

    Někde se něco porouchalo. Po době, kdy jsem byla rozbitá psychicky, nastala doba, kdy odchází ta fyzická část. Pomalu, naštěstí, ale zato hrozivě vytrvale. Ale i tady je pozitivni posun.  Už netluču bolestí hlavou do zdi, to je fakt. Hlava už mě prostě tolik nebolí a dokonce už ani ne tak často. Ale při letním badmintonu jsem tak nějak zjistila, že se mi do toho debilního košíčku mlátí čím dál hůř a že mě prostě ruka bolí už po první hře.  Prý sádru. Na dlouho. A samozřejmě neschopenku. Ale pardón, nějak si nemůžu dovolit vypadnout na dva měsíce z práce, zvlášť, když je to jen zánět šlach, že jo... Ona ortéza bude stačit. Se sádrou si ani neutřu pozadí, natož abych s tím mohla makat... Ano, slibuju, že nebudu tahat bedny. Ne, nebudu psát, na kase budu ťukat levou a ano, budu tu ruku šetřit. Ohledně velkého čištění chlaďáků jsem nic neslibovala. Ani doktorce, ani šéfce... A že to jde blbě s ortézou. A navíc mi ta mrcha už od srpna smrdí savem...  Ano, uznávám...

  Zimní dny jsou za námi, jaro na cestě, možná už se chystá klepat na dveře a já nemám stání.  Otravuji celou rodinu a o víkendu se chystám na sousedy. A jestli si někdo myslí, že potřebuju pomoct na zahrádce, tak ani náhodou. Zahrádka počká. Plevel vyroste, bude líp vidět a taky se bude líp vytrhávat. Jo, možná by ibišky snesly trochu jarního řezu, ale když to tohle jaro nevyjde, oni přežijí.  Já se totiž chystám na dvorku napnout síť a porazit někoho v badmintonu. No, nebo ve dvorečkové verzi. Síť jsme loni napnuli mezi kůlnu a trámek od staré patrové postele, upevněný v ještě starší rezervě dědečkovy volhy. Bílá mašle, tažená skrz stanové kolík nám dělá čáry a hřiště je přesně tak velké, jak nám sousedovo auto dovolí...  Mám pocit, že máme i nějaká pravidla, ale základ je prostě dostat košíček přes síť, do "hřiště" a na druhé straně samozřejmě odpálit. Hrajem s dětmi, takže máme výhodu druhého pokusu na podání a když se svítivě žlutý kus plastu odrazí od kteréhoko...