Druhé postřehy

  Jsem na dně. Jakože tak nějak úplně. Ale co je horší, já si to uvědomuju. Vím to naprosto přesně, vím, co mě na dno dostalo, vím že to je vlastně malichernost, ale jsem tak vyčerpaná, že se z toho nějak nedokážu vyhrabat bez pomoci.  A vlastně by mě teď jakákoliv pomoc dostala ještě níž.  Chci, aby svět byl krásný a růžový. Protože svě JE krásný a růžový, pokud si ho takový uděláme.  Já takový svět dělám těm, co jsou v mém okolí. Své rodině, přátelům, sousedům, kolegům v práci i zákazníkům. A ono se to vrací.  Zrovna minulý týden přiběhl do krámu zákazník s tím, že jen díky tomu, že jsem mu popřála hodně štěstí, to štěstí i má. V únoru mi zas ožralý Polák hustil do hlavy, že v životě neviděl pozitivnějšího člověka a že od nás chodí totálně nabitý. Ale to beru s rezervou, mohl tím myslet i to pivo, co si u nás kupuje. Zákazník "máma vzadu" (možná tuhle vtipnou historku někdy trochu rozvedu) přišel asi dva týdny po mém návratu z neschopenky a když mě uviděl na k...

Do zlevněnky opravdu chodí různé typy lidí. Ti, kteří chtějí ušetřit na tom základním i ti, kteří si chtějí dopřát luxusní zboží, které v normálním českém krámu nenajdou. Ti, kteří jdou náhodou okolo i ti, kteří jdou prostě na pokec, protože u nás jim je dobře. A pak ti, kteří si jdou regulérně nakrást maximum zboží.  Od těch asi začnu. Ti mi pijou krev a zvyšují adrenalin. Co třeba pán, který mi v krámě zabloudil. Byl tam, viděla jsem ho, věděla jsem o něm a jen jsem se otočila, zmizel mi za rohem. Chtěla jsem ho jen upozornit, že pod schodama je zázemí a ne nákupní prostor, bylo mi ho líto... Jsem blbá. Blbá, blbá, BLBÁ. Pán stál na třetím schodu, nahoře na schodech batoh a košík a už si rval cosi do batohu. Houkla jsem dopředu na sousedovic synka, ať zamkne dveře a zavolá policii. A v tu ránu to začalo lítat zpátky do košíka... Uzená rolovaná plec v hodnotě asi tří stovek, druhá uzená plec, asi stejně velká, uzená krkovička, tak za čtyři stovky, nechyběla ani uzená kýta a uzený ...

  Baruschka chodí do práce.  Jakože fakt, pracuju. A nejen to, já pracuju s radostí, přestože padám únavou. Já pracuju s úsměvem, přestože jsem prodavačka. A pozor, to PŘESTOŽE tam je naprosto právem. Jsme malý krámek na velice rušné třídě. Na střídačku čtyři ženský. Převzít zboží, nacenit, dát do regálů, prodat... Normálka. Dvacet kilo bedna salámu? Není problém. Patnáct beden? Pohoda, holky to odnosí... Asi to jde jinak, hodit na paleťák, nosit po kouskách... Ale sorry, jedem od sedmi od rána jen do šesti odpoledne, musí se to přece hodit do chlaďáků, na hraní s paleťákem není čas. A když si tak kráčíte s dvacetikilovou bednou po krámě a lidi se začnou ptát, jestli máte ty vajíčka z letáku, usmívat se je těžký. Mimochodem, vajíčka z letáku se nám v krámě ani nestačily ohřát a byly pryč. Tři minuty po otvíračce. A my máme poslouchat nespokojený zákazníky ještě celý týden... Ale to je všude. Jak dojde akční zboží, zákazníci se bouří. A je fuk, jak velký je to krám, případně je...