Žlutomodře

 

Ještě loni touto dobou jsem litovala ubohé ženy z Ukrajiny, posílala nadbytečné oblečení, deky a dokonale přeprané plyšáky na ukrajinskou ubytovnu, povzbuzovala slečinku tím, že lepší brigáda, než recepční na ubytovně být nemůže, protože přeci dostává plat a ještě opravdově pomáhá a vlastně celkově jsem byla taková nadšená. 

Teď slyším něpanimáju a vidím rudě. Nebo vlastně hůř. Žlutomodře.
Když na mě v krámku volala ukrajinka, že jako děvočka, pojď sem a éto smetana?, tak nějak jsem to brala. Jako jo, fakt nemáme cedulky na regálech azbukou. Jenže když zrovna tahle ženská mi ještě po půl roce nerozumí, že to fakt není ke šlehání, ale zakysanka a že do kafe to dobrý nebude, jímá mě vztek. Žlutomodrý vztek. Jak je možný, že já jí rozumím, tady, doma, ve své zemi její řeč a ona není schopná se naučit ani pitomý děkuju? Takových mi tam chodí asi patnáct. V různém věku. Nechtějí se učit a nebudou se učit. Ale rozhodně očekávají, že já jim porozumím a ještě poradím.
Jednu z nich seřvala její krajanka. A česky. Skoro. Že když je tady, tak ať se kouká snažit. A jak byla hezky rozjetá, obula se i do mě, že se mám na babu vybodnout a ignorovat ji. 

Aby toho nebylo málo, ve stejném domě jako krám je taky ubytovna. Nejsou tam jen Ukrajinci, to ne, jsou tam asi dva poláci a pár cikánů. A bezďáci, ale ti tam fakt nejsou oficiálně.
Majitel baráku si k nám odložil klíče od ubytovny s tím, že kdyby náhodou něco a ani on, ani správce se nemohl dostavit, jestli bychom tam případně mohli zaskočit, když bude fakt nejhůř.
Nejhůř je tak třikrát do týdne.
Takže se nám do krámu nahrnou Ukrajinci, mávají lejstrem o bezplatném ubytování a rozčilují se, že si dovolujem dál v klidu obsluhovat zákazníky, když přece oni přišli a chtějí ubytovat a HNED.
Potom se ještě rozčilují, že pokoje jsou malé, okno je do ulice, okno je do dvora, pokoje jsou velké, není tam skříň, jsou jen dvě ledničky, jen dvě pračky, nemá každý pokoj svojí kuchyňku, koupelnu a hajzlík a na pokoji jsou tři postele.
Každý den řešíme pytle s odpadky před krámem a poslední dobou i použité stříkačky. 

Do krámu nám chodí hned v sedm při otvíračce, takže si nestíháme dopít ani kafe a ti půlosmičkoví chtějí nákup za stovku platit pětitisícovkou. 

Chápu, že rusko-ukrajinský konflikt sahá daleko za omrzlé dveře malého krámku, že se to týká nás všech, ale tohle je můj osobní bonus.

Stává se ze mě netolerantní kráva.
Nesnáším Ukrajince a Romy.

Pardon. 

Zatímco Ukrajinci chodí nakupovat maximálně v párech, cikánští zlodějíčci se natlačí v tlupě a ještě na etapy. První tlupa zaujme strategické pozice u nejdražšího zboží, druhá tlupa přijde po nich a snaží se na sebe přitáhnout pozornost, aby ta první mohla nerušeně krást. Nebo obráceně. Jedna z žen prohlíží dvoukilovou uzenou kýtu, čtyři se shluknou těsně okolo, jako aby na masíčko dobře viděly, ale hlavně proto, aby nikdo z nás neviděl, jak si tu kýtu šoupe pod bundu.
V takovém případě máme za úkol zamknout krám a volat měšťáky. Jenže v tom případě zavřem v krámě i další zákazníky a navíc nikdy nikdo z nás neví, kdy komu rupne v bedně a my navíc někoho ohrozíme. Nemluvě o tom, že měšťáci sice přijedou poměrně rychle, ale pak se musí čekat ještě na ty státní a sepisování a dokazování a prohlížení záběrů z kamer se pak protáhne na pár hodin.
Jo, odměna za záchyt zloděje a volání policie je tisícovka. Ale v pět odpoledne, hodinu před zavíračkou, kdy toho má člověk už vážně plný kecky? Tvrdnout tam do osmi, devíti? Ne, díky. 

Ale jinak jsem ještě pořád nadšená.
Vážně.
To, že si tady vyleju srdíčko neznamená, že bych si chtěla jen stěžovat, to ani náhodou. Mě to tam prostě baví a baví mě to moc.
Baví mě lidi a co je ještě lepší, já bavím je.
A skvělý je, že můžu dělat kraviny. A že ty kraviny dělám. Jakože s naším mladým po sobě střílíme gumičkami a lidi nám ještě ochotně napovídají, na které straně regálu se ten druhý kryje.
Šermujeme balícím papírem a místo štítů používáme ježdíky za pouhých 59,90.
Kartóny sešlapujeme v rytmu hudby a sem tam si v nějaké bedně poskočíme.
Taky občas kopeme do výtahu, ale to není tak radostné, to děláme, když se ten krám zasekne.
Jednou se zasekl s kolegyní a já si ani nevšimla, že už ji půl hodiny nevidím. Její mínus. Víme, že ten křáp zlobí a tak ho používáme jen na zboží, běháme po schodech.
A věděli jste, že ulamovací řezák, tak tupý, že nedokáže rozříznout napnutý igelit na kartonu plechovek, dokáže jen díky lehkému dotyku propíchnout plechovku s pivem? No, já už to vím...
Někdy mám pocit, že budu smrdět ještě týden...
Za posledních deset let jsem nesnědla tolik jogurtů, jako za poslední půlrok. A tolik salámu.
A to, co jsem za posledních deset let nabrala, to jsem za pár měsíců zase zhubla. 

No nic, jdu upéct drahému nějakou buchtu. Sušenky a čokolády už mu asi lezou krkem.