Druhé postřehy

Do zlevněnky opravdu chodí různé typy lidí. Ti, kteří chtějí ušetřit na tom základním i ti, kteří si chtějí dopřát luxusní zboží, které v normálním českém krámu nenajdou. Ti, kteří jdou náhodou okolo i ti, kteří jdou prostě na pokec, protože u nás jim je dobře. A pak ti, kteří si jdou regulérně nakrást maximum zboží.  Od těch asi začnu. Ti mi pijou krev a zvyšují adrenalin. Co třeba pán, který mi v krámě zabloudil. Byl tam, viděla jsem ho, věděla jsem o něm a jen jsem se otočila, zmizel mi za rohem. Chtěla jsem ho jen upozornit, že pod schodama je zázemí a ne nákupní prostor, bylo mi ho líto... Jsem blbá. Blbá, blbá, BLBÁ. Pán stál na třetím schodu, nahoře na schodech batoh a košík a už si rval cosi do batohu. Houkla jsem dopředu na sousedovic synka, ať zamkne dveře a zavolá policii. A v tu ránu to začalo lítat zpátky do košíka... Uzená rolovaná plec v hodnotě asi tří stovek, druhá uzená plec, asi stejně velká, uzená krkovička, tak za čtyři stovky, nechyběla ani uzená kýta a uzený bok.

Ještě dva týdny a bude to rok. Rok, kdy jsem po hodně dlouhé době zaměstnaná na hlavní pracovní poměr. Rok, kdy jsem prodavačka. Povolání, které bych si vlastně vůbec nikdy nevybrala. Ale fakt POVOLÁNÍ.  Ano, byla jsem zřejmě povolána. Asi jsem stvořena k tomu, abych stařenkám ukazovala, kde se skrývá ta nejlepší kysaná smetana, abych flirtovala se staříky, abych vtipkovala s muži mého věku a s ženami nepokrytě žertovala na téma "zboží v podprsence". Byla jsem stvořena k tomu, abych po krámě pobíhala s dětmi a dovolila jejich rodičům nerušený nákup.  No dobře, asi jsem byla stvořena i k tomu, abych bdělým zrakem pozorovala tlupy méně přizpůsobivých, co se více méně přizpůsobili kamerovému systému a absolutně se neostýchají krást.  Byla jsem stvořena k tahání dvacetikilových beden, k běhání po schodech, ke stání jedenáct hodin v kuse (kecám, sedám si na záchod, když jdu čurat),  ke stěhování zboží v chlaďácích, až mám modré prsty i k širokému úsměvu za kasou, když vysvětluju,