Druhé postřehy

Blbá jsem...  Zase jsem si sedla k počítači, že si najdu puzzle k Vánocům a když mi naběhl počítač, padl mi zrak na jeden ze starých článků. Tak jsem si otevřela další a další a pak jsem tady tři hodiny seděla a četla svoje staré články. Jak pitomá...  Ale zjišťuju, že zatímco mi antidepresiva zrušily psací buňky, pocity mám vlastně pořád stejný, jen už je asi neumím tak popsat.  Ale co, člověk v životě přijde o víc, že jo?  Ale dnešní psaní by mělo být o podzimu. Letošním.  Letos je totiž tak nějak hnusně. Venku padá nějaké mokro a já při příchodu do práce ždímu ponožky.  Ale to je fuk.  Na stole mám dvě svíčky. Užívám si to. A zjišťuju, že i když prší, je mi venku dobře. Jakože fakt hodně dobře.  Ráno cestou do práce seberu náruč barevných listů, kapsy mám plné kaštanů a usmívám se jak sluníčko (no, nebo jako kretén). Poslouchám déšť, užívám si vůni i barvy listí, tvary větví tam, kde už listí opadalo, mlhu, která všechno tak nějak změkčí a, svě...

    Někde se něco porouchalo. Po době, kdy jsem byla rozbitá psychicky, nastala doba, kdy odchází ta fyzická část. Pomalu, naštěstí, ale zato hrozivě vytrvale. Ale i tady je pozitivni posun.  Už netluču bolestí hlavou do zdi, to je fakt. Hlava už mě prostě tolik nebolí a dokonce už ani ne tak často. Ale při letním badmintonu jsem tak nějak zjistila, že se mi do toho debilního košíčku mlátí čím dál hůř a že mě prostě ruka bolí už po první hře.  Prý sádru. Na dlouho. A samozřejmě neschopenku. Ale pardón, nějak si nemůžu dovolit vypadnout na dva měsíce z práce, zvlášť, když je to jen zánět šlach, že jo... Ona ortéza bude stačit. Se sádrou si ani neutřu pozadí, natož abych s tím mohla makat... Ano, slibuju, že nebudu tahat bedny. Ne, nebudu psát, na kase budu ťukat levou a ano, budu tu ruku šetřit. Ohledně velkého čištění chlaďáků jsem nic neslibovala. Ani doktorce, ani šéfce... A že to jde blbě s ortézou. A navíc mi ta mrcha už od srpna smrdí savem...  Ano, uznávám...

  "Mami, vždyť je to úplně jednoduchý..." Moje dcera se mi pokouší vysvětlit, jak stisknutím tří tlačítek za sebou spustím tiskárnu a okopíruju si papír. Jak mám třináctiletý holce vysvětlit, že pro mě není jednoduchý ani vstát ráno z postele? Moje IQ je někde u nuly. Jsem totálně vyčerpaná ze všeho, co je doma. A ne, není to tím, že jsem doma dlouho. Ne, nenudím se. Já si totiž umím číst. A kdyby nic, pořád mám spoustu věcí na přemýšlení, můžu psát, malovat... Jen zrovna teď toho moc nezvládám, no... Málokdo si uvědomí, co to je za práci. Být matka. A být matka mojí smradky, tak to už chce fakt hodně. Že mi holky neumyjí nádobí, neutřou ho, nevynesou koš, pokud se jim pětkrát neřekne, to je pohoda. V mém nejhorším období si zvykly, že po nich nic nechci a zvlčily. Ale blýská se na lepší časy. Lesanda už se nebude jen válet doma, opět nastoupila ke studiu. Ne, žádná vějška, jen angličtina, ale aspoň něco. Ale ta malá, to je fakt trest. V hezkých dnech je schopná jít dvacetkrá...

  Moje úložiště na Google účtu je téměř plné. No aby ne. Fotím. Kdepak, rozhodně ne jako Čerf, ani náhodou. A taky si nefotím jídlo a jen málokdy fotím děti. Mám stovky fotek psa, prakticky všechny ve stejné poloze. Mám určitě aspoň tisícovku fotek kytek. Každou duhu, kterou vidím, vyfotím aspoň šestkrát a že jsem jich viděla dost. A taky mám mraky mraků. Fotím si svá mýdla, svoje svíčky, svoje malované kamínky, všechny nalezené kamínky, uklizený dvorek, vypleté záhonky, posekaný trávník, ořezané stromy, dvorečkové akce a v neposlední řadě taky každý oheň ze všech úhlů a za různých světelných podmínek. Za posledních sedm let mám taky sedmero vánočních stolů, sedmero vánočních stromečků (před zdobením, nazdobený, při odstrojování, odstrojený) , jednadvacet adventních věnců, pětatřicet dušičkových věnců, nepočítaně podzimních a zimních truhlíků a ještě daleko víc rodinných i nerodinných oslav. Motýlky, mouchy, včely, červíky, housenky, mravence i mrtvé potkany. Města, vesnice, lesy, ...