Už to začíná

 

Zimní dny jsou za námi, jaro na cestě, možná už se chystá klepat na dveře a já nemám stání. 

Otravuji celou rodinu a o víkendu se chystám na sousedy.
A jestli si někdo myslí, že potřebuju pomoct na zahrádce, tak ani náhodou. Zahrádka počká. Plevel vyroste, bude líp vidět a taky se bude líp vytrhávat.
Jo, možná by ibišky snesly trochu jarního řezu, ale když to tohle jaro nevyjde, oni přežijí. 

Já se totiž chystám na dvorku napnout síť a porazit někoho v badmintonu.
No, nebo ve dvorečkové verzi.
Síť jsme loni napnuli mezi kůlnu a trámek od staré patrové postele, upevněný v ještě starší rezervě dědečkovy volhy.
Bílá mašle, tažená skrz stanové kolík nám dělá čáry a hřiště je přesně tak velké, jak nám sousedovo auto dovolí... 

Mám pocit, že máme i nějaká pravidla, ale základ je prostě dostat košíček přes síť, do "hřiště" a na druhé straně samozřejmě odpálit.
Hrajem s dětmi, takže máme výhodu druhého pokusu na podání a když se svítivě žlutý kus plastu odrazí od kteréhokoliv kabelu nad dvorkem, nádherně se pohádáme, jestli bod platí, nebo jestli teda jako ne.
Sem tam potřebujem nějakého střecholezce, aby nám poshazoval herní materiál z kůlny, ale dost často se to dá řešit i dlouhým bambusovým klackem.

Je to prča.
Hrajeme nejraději ve čtyřech, kdo co vezme, ten to odehraje. Nebo taky ne.
Což je ještě větší sranda, protože to vede k hádkám v jednom týmu, k obviňování parťáka a nakonec i k obviňování všech ostatních, psů a samozřejmě i počasí. 

A fakt se těším na léto. Až bude večer světlo. Stačí mi tak do devíti. Bohatě.
Protože když přijdu večer domů, chci si dát nejdřív kafe a pak si teprve hodinku zahrát. Nebo dvě.
Děláme do šesti a sousedovic synek je super parťák nejen v práci, ale i na dvorku.
A po ranní půlhodinové cestě do práce, po jedenácti hodinách na nohách v krámě a další půlhodince ještě domů, no kdo by si nedal ještě trošku sportu, že jo... 

Teda, sousedi si myslí, že jsme blázni, nebo minimálně já, protože sousedovic synkovi je 22, ale mě chybí dva roky do pajdy...
Vyhřezlá plotýnka taky není výhra, ale kdo by se zaobíral takovými malichernostmi, jako je bolest nebo únava, když jde o vítězství. 

Dneska jsem si vyzkoušela, jestli to půjde i letos.
Půjde.
Možná nebudu vyhrávat, ale to je mi fuk. Budu se chechtat, pod náporem uvolněných endorfinů a budu se hádat s malou smradkou, ale bude spolu. Budem si hrát, budem se hýbat a prostě nám bude dobře. 

Dneska to byla jen půlhodinka plácané, bez hřiště, bez sítě, prostě jen tak trošku, abychom se smradkou věděly, jestli to vydrží její koleno a moje záda.
Vydrží. 

A tak už se těším.