Druhé postřehy

Blbá jsem...  Zase jsem si sedla k počítači, že si najdu puzzle k Vánocům a když mi naběhl počítač, padl mi zrak na jeden ze starých článků. Tak jsem si otevřela další a další a pak jsem tady tři hodiny seděla a četla svoje staré články. Jak pitomá...  Ale zjišťuju, že zatímco mi antidepresiva zrušily psací buňky, pocity mám vlastně pořád stejný, jen už je asi neumím tak popsat.  Ale co, člověk v životě přijde o víc, že jo?  Ale dnešní psaní by mělo být o podzimu. Letošním.  Letos je totiž tak nějak hnusně. Venku padá nějaké mokro a já při příchodu do práce ždímu ponožky.  Ale to je fuk.  Na stole mám dvě svíčky. Užívám si to. A zjišťuju, že i když prší, je mi venku dobře. Jakože fakt hodně dobře.  Ráno cestou do práce seberu náruč barevných listů, kapsy mám plné kaštanů a usmívám se jak sluníčko (no, nebo jako kretén). Poslouchám déšť, užívám si vůni i barvy listí, tvary větví tam, kde už listí opadalo, mlhu, která všechno tak nějak změkčí a, svě...

  Moje úložiště na Google účtu je téměř plné. No aby ne. Fotím. Kdepak, rozhodně ne jako Čerf, ani náhodou. A taky si nefotím jídlo a jen málokdy fotím děti. Mám stovky fotek psa, prakticky všechny ve stejné poloze. Mám určitě aspoň tisícovku fotek kytek. Každou duhu, kterou vidím, vyfotím aspoň šestkrát a že jsem jich viděla dost. A taky mám mraky mraků. Fotím si svá mýdla, svoje svíčky, svoje malované kamínky, všechny nalezené kamínky, uklizený dvorek, vypleté záhonky, posekaný trávník, ořezané stromy, dvorečkové akce a v neposlední řadě taky každý oheň ze všech úhlů a za různých světelných podmínek. Za posledních sedm let mám taky sedmero vánočních stolů, sedmero vánočních stromečků (před zdobením, nazdobený, při odstrojování, odstrojený) , jednadvacet adventních věnců, pětatřicet dušičkových věnců, nepočítaně podzimních a zimních truhlíků a ještě daleko víc rodinných i nerodinných oslav. Motýlky, mouchy, včely, červíky, housenky, mravence i mrtvé potkany. Města, vesnice, lesy, ...

  Asi jsem začala špatně. S blbou náladou. Ne že by ta nálada byla lepší, pořád se snažím odrazit ode dna, ale už tak nějak vidím nahoru.  Takže co mě za poslední rok potkalo hezkého? No jasně, ten pes. Miláček. Ale o něm jindy. Skoro báječná dovolená s tchyní. Tchyňka super, ale postýlky pro trpaslíčky. Takže do Jinolic klidně znova, ale mobilheim už nikdy. A taky bych příště uvítala víc výletů. Nebo aspoň jeden. Ale tělo jsem si protáhla. Ve vodě, jednoznačně. A hrát badminton s klukem, co se připravuje na tenisový turnaj, to bylo prostě top. Doma mi tělo protáhl modřín. Ten úplně nejdebilnější strom, který si někdo může vysadit před barák... Každý rok dobrých šest měsíců neskutečného bordelu ze spadaného jehličí. Všude. Na dvorku, na chodbě, na schodech, v rohožce, v předsíni, v kuchyni, v obývákovém koberci a vrcholem všeho je jehličí v posteli. Už nikdy víc. Po tom, co jsme byli v ohrožení požárem, protože kdosi z nepřizpůsobivých si podpálil vedleší barák a bylo jen otáz...