Druhé postřehy

  Už jsem doma druhý měsíc a naprosto nechápu, jak jsem mohla doma vydržet dvacet let... Každou kontrolu žebrám u doktorky, aby mě pustila do práce, ale ono ne. Prý po embolce nemám spěchat. No dobře, jako asi to chápu. Dostala jsem antibiotika, protože prý začínající zápal plic. Dobrala jsem antibiotika a je mi zas mizerně. Jdu s košem a zadýchám se. Zvednu škopek s prádlem z pračky a zadýchám se. Na sex už se bojím i pomyslet, abych se nezadýchala. Nepřežírám se, pak totiž nemůžu dýchat. Nerozčiluju se. Nebrečím.  A občas mi je do breku. Tátu chytil nějaký moribundus a moje stále méně pohyblivá mamka o něj musí pečovat. Jako nebyl by to problém třeba v paneláku, ale je to problém tam, co bydlí. Dvoje kamna na dřevo a uhlí, každé vytopí sotva tu místnost, ve které jsou a mezi nimi dvě rozlehlé chodby. Před barákem chodník z nerovných kamenů a do kůlny dobrých třicet metrů. Slepice za barákem, ke kterým vede jílový kopeček. A jíl klouže. A tohle všechno sto kiláků daleko....

  Vůbec nevím, jak jsem mohla zapomenout zaznamenat jednu důležitou změnu v mém životě.  Změnu poměrně zásadní. Já mám totiž tak nějak novou rodinu.  Kdepak, žádný mimino, žádný nový můj drahý, ani náhodou. Tohle je asi ještě lepší. Teda, skvělý je, že je to pořád můj stejný drahý a jako bonus ta rodina. Srbové. Jako vážně. Přistěhovali se skoro před dvěma lety a první věta, když se objevili na dvorečku byla: "my nejsme Ukrajinci". A  to přesně takovou tou až skoro ukrajinskou češtinou.  Droboučká mamča po čyřicítce, veliký taťka o pár let mladší a mimino.  Jsou úžasní. Mimino už za tu dobu není mimino, ale úžasný raubíř, který nechce mluvit, možná proto, že se nemůže rozhodnout, jakým jazykem začít. Mamča je pořád droboučká a čím dál unavenější, protože aby tady mohli zůstat, potřebují prachy a tak pracuje, prcek neprcek. Taťka ještě vyrostl, ale jen okolo bříška a strašně se vzteká, protože má vyhřezlou plotýnku a nemůže do práce. Sedí doma a nudí se. No,...