Střípky
Rok, kdy jsem po hodně dlouhé době zaměstnaná na hlavní pracovní poměr.
Rok, kdy jsem prodavačka.
Povolání, které bych si vlastně vůbec nikdy nevybrala.
Ale fakt POVOLÁNÍ.
Ano, byla jsem zřejmě povolána. Asi jsem stvořena k tomu, abych stařenkám ukazovala, kde se skrývá ta nejlepší kysaná smetana, abych flirtovala se staříky, abych vtipkovala s muži mého věku a s ženami nepokrytě žertovala na téma "zboží v podprsence". Byla jsem stvořena k tomu, abych po krámě pobíhala s dětmi a dovolila jejich rodičům nerušený nákup.
No dobře, asi jsem byla stvořena i k tomu, abych bdělým zrakem pozorovala tlupy méně přizpůsobivých, co se více méně přizpůsobili kamerovému systému a absolutně se neostýchají krást.
Byla jsem stvořena k tahání dvacetikilových beden, k běhání po schodech, ke stání jedenáct hodin v kuse (kecám, sedám si na záchod, když jdu čurat), ke stěhování zboží v chlaďácích, až mám modré prsty i k širokému úsměvu za kasou, když vysvětluju, že mi to je líto, ale náš terminál stravenkové karty nepřijímá.
Jsem prodavačka. Se vším všudy.
A vážně by mě nikdy nenapadlo, že to nejen budu dělat, ale navíc budu vlastně i šťastná.
Malý krámek, malý kolektiv, stálí zákazníci, podobný sortiment.
Poštolka na úvodní fotce se asi také chtěla podívat, kdože to u nás v krámku prodává, ale musela jsem ji vyhnat. Myslím, že by se jí u nás nelíbilo.
Nevím, jestli byla víc zaražená ona, nebo já. Ona asi nečekala, že u takhle zapadlého krámu potká nějaké lidi, já zase nečekala, že v srdci samého centra velkoměsta potkám mladou poštolku.
Holuby, to jo, ty potkávám často...
A pejsky. Dost často vybíhám z krámu jen proto, abych venku drbala nějakého čoklíka, zatímco pánečkové nakupují.
Prostě u nás poskytujeme nadstandardní služby.
A co je jinak nového?
Mé nejmladší už je 15. Roztahuje křídla a dělá s nimi průvan. V peněžence. Naší.
Vyžívá se v hororech a našla si parťáka do kina, které chce samozřejmě zaplatit.
Taky má tři kámošky v Praze, za kterými jsem ji před patnáctým rokem věku nepustila. I cestu chce platit. No, celkem to chápu, chceme, aby si kapesné spořila.
Taky dostala k narozeninám počítač, který jí sestavil synek. Při té příležitosti jsem tedy já požádala synka o nějaké to vylepšení mého stroje a teď si na něm užívám úžasnou premiéru.
A pes. S tím nic nového není. Pořád je to debil, co neumí chodit na vodítku, ale jinak absolutní zlatíčko. Pomalu se učí, že občas zůstane doma sám a už skoro neničí vchodové dveře. Zato pomstychtivě kouše to, co zapomeneme uklidit, jako třeba ovladač, krabičku žvýkaček, krém na ruce a podobně.
Takže bod pro něj, vede nás k udržování pořádku.
A když přijdu po práci domů, vydrží mi i pět minut olizovat obličej, což většinou nevydržím já. A že mi psí olizování fakt nevadí.
Synek se zas rozhodl, že nutně potřebuje motorku a já trnu. No, co mi taky jiného zbývá, že jo?
Můj drahý je pořád můj drahý, jen ještě o chlup šedivější a možná už o pár milimetrů menší, než dřív. Tedy na výšku. Minule přišel s tím že jsem mu určitě nějak špatně vyprala rifle, že se asi srazily. Nesrazily...
Zato já si nadávám. Než jsem nastoupila do práce, udělala jsem si čistku ve skříni a naprosto nemilosrdně vyhodila všechno oblečení z kategorie "do toho zhubnu".
Mám dole deset kilo a absolutně nemám co na sebe.
Nejvíc mi chybí teplé oblečení, protože v práci u chlaďáků strašně mrznu.
Ale zas mám důvod si koupit pár nových kousků, což je fajn.
A co dál?
Pořád jsem to já. Naštvaná i pozitivní, usměvavá i když nějkdy je ten úsměv fakt hodně unavený, občas ukřičená a někdy konejšivá.
A ještě teď, po roce, se nepoznávám.
Nepoznávám tu ženskou, co je mezi lidmi jako doma, přestože je vlastně introvert.
A workoholik.
To jsem tedy taky nečekala.
Mimochodem, něco na tom bude, páč teď píšu hlavně o práci a to už mám třetí den dovolenou.
Tak já si ji půjdu užít.
Možná si vezmu nějakou knížku...
Komentáře
Okomentovat