Druhé postřehy

Ještě dva týdny a bude to rok. Rok, kdy jsem po hodně dlouhé době zaměstnaná na hlavní pracovní poměr. Rok, kdy jsem prodavačka. Povolání, které bych si vlastně vůbec nikdy nevybrala. Ale fakt POVOLÁNÍ.  Ano, byla jsem zřejmě povolána. Asi jsem stvořena k tomu, abych stařenkám ukazovala, kde se skrývá ta nejlepší kysaná smetana, abych flirtovala se staříky, abych vtipkovala s muži mého věku a s ženami nepokrytě žertovala na téma "zboží v podprsence". Byla jsem stvořena k tomu, abych po krámě pobíhala s dětmi a dovolila jejich rodičům nerušený nákup.  No dobře, asi jsem byla stvořena i k tomu, abych bdělým zrakem pozorovala tlupy méně přizpůsobivých, co se více méně přizpůsobili kamerovému systému a absolutně se neostýchají krást.  Byla jsem stvořena k tahání dvacetikilových beden, k běhání po schodech, ke stání jedenáct hodin v kuse (kecám, sedám si na záchod, když jdu čurat),  ke stěhování zboží v chlaďácích, až mám modré prsty i k širokému úsměvu za kasou, když vys...

  Baruschka chodí do práce.  Jakože fakt, pracuju. A nejen to, já pracuju s radostí, přestože padám únavou. Já pracuju s úsměvem, přestože jsem prodavačka. A pozor, to PŘESTOŽE tam je naprosto právem. Jsme malý krámek na velice rušné třídě. Na střídačku čtyři ženský. Převzít zboží, nacenit, dát do regálů, prodat... Normálka. Dvacet kilo bedna salámu? Není problém. Patnáct beden? Pohoda, holky to odnosí... Asi to jde jinak, hodit na paleťák, nosit po kouskách... Ale sorry, jedem od sedmi od rána jen do šesti odpoledne, musí se to přece hodit do chlaďáků, na hraní s paleťákem není čas. A když si tak kráčíte s dvacetikilovou bednou po krámě a lidi se začnou ptát, jestli máte ty vajíčka z letáku, usmívat se je těžký. Mimochodem, vajíčka z letáku se nám v krámě ani nestačily ohřát a byly pryč. Tři minuty po otvíračce. A my máme poslouchat nespokojený zákazníky ještě celý týden... Ale to je všude. Jak dojde akční zboží, zákazníci se bouří. A je fuk, jak velký je to krám, případně je...