Druhé postřehy

  Vůbec nevím, co já vlastně jsem. Kam se mám zařadit. Tak trošku asi vím, co nejsem. Trošku... Socka. Kdysi dávno, když sousedce zavřeli chlapa do kriminálu a ona brečela, že neuživí děti, utěšovala jsem ji. Vysvětlovala jsem, že buřtguláš je taky plnohodnotné jídlo, že játra s rýží pořídí levně a že bramborové placky mohou být taky luxusní, když je naplní. Tenkrát mi řekla, že takhle ona žít nechce, nechce počítat každou korunu a žít jako socka, jako já. Tak pardon, nemám pocit, že pokud počítám, co kolik stojí a nerozhazuju prachy bezhlavě, že bych byla nějaká socka... Je pravda, že byla doba, kdy jsem nemohla koupit synkovi ani blbý pomeranč, ale vždycky jsme měli střechu nad hlavou a teplou vodu. A žádné dluhy... Tak jakápak socka... Ne ne, to nejsem. Snob. Že jsem snob jsem  se dozvěděla loni. To když jsem v práci vykázala bezdomovce z obchodu. Bylo mi řečeno od paní, co s tím mužem přišla, že jsem neskutečná snobka a že jakmile někdo nemá barák a dvě auta, tak s takovým...

  Ještě loni touto dobou jsem litovala ubohé ženy z Ukrajiny, posílala nadbytečné oblečení, deky a dokonale přeprané plyšáky na ukrajinskou ubytovnu, povzbuzovala slečinku tím, že lepší brigáda, než recepční na ubytovně být nemůže, protože přeci dostává plat a ještě opravdově pomáhá a vlastně celkově jsem byla taková nadšená.  Teď slyším něpanimáju a vidím rudě. Nebo vlastně hůř. Žlutomodře. Když na mě v krámku volala ukrajinka, že jako děvočka, pojď sem a éto smetana? , tak nějak jsem to brala. Jako jo, fakt nemáme cedulky na regálech azbukou. Jenže když zrovna tahle ženská mi ještě po půl roce nerozumí, že to fakt není ke šlehání, ale zakysanka a že do kafe to dobrý nebude, jímá mě vztek. Žlutomodrý vztek. Jak je možný, že já jí rozumím, tady, doma, ve své zemi její řeč a ona není schopná se naučit ani pitomý děkuju? Takových mi tam chodí asi patnáct. V různém věku. Nechtějí se učit a nebudou se učit. Ale rozhodně očekávají, že já jim porozumím a ještě poradím. Jednu z nich...