Druhé postřehy

    Já samozřejmě vím, že se v tomhle roce událo i hodně krásných věcí, ale momentálně asi nejsem v rozpoložení si nějakou z nich vybavit.  Rok začal likvidací prodejny, kde jsem pracovala. A pak uzavřením. Tahle část mého života se ještě neuzavřela a já se stále ještě potýkám s úředním šimlem .  Kupec, který měl koupit naši úžasnou chaloupku, couvl. Takže byt, který si naši v lednu pronajali a za který platili devatenáct tisíc, zůstal opuštěný. Stejně tak i garsonka za šest v pečovateláku, kterou přiklepli v únoru mojí unavené mamince, tvrdící, že se starým, hluchým dědkem žít nebude. Když se barák neprodá, stěhovat se nebudou.  Ovšem do toho si maminka ještě třikrát vykloubila už dvakrát vykloubenou kyčel, jednou málem vykrvácela z konečníku, natrhla si lýtkový sval a reálně trávila víc času po nemocnicích, než doma, ať je to kdekoliv.  Asi v srpnu naši přišli na to, že byt pro tátu z důchodů neutáhnou, takže zrovna teď tam běží výpovědní lhůta, aniž by v...

  Asi bych potřebovala trochu pozlatit dny všední.  Momentálně jsem skoro nezaměstnaná. Skoro... Od nezaměstnanosti mě dělí prakticky jen výpověď ze zaměstnání. A na tu čekám. Už vlastně poměrně dlouho. Už koncem roku bylo jasné, že firma, kde jsem zaměstnána, jde do kopru. Od ledna už to bylo jisté. První lednové pondělí jsme zahajovali výprodej toho zbytku, co nám zůstal na krámě. V pěti lidech.  Další podnělí jsme na to byli už jen čtyři a od pátku jen dvě.  Poslední lednovou středu jsme musely předat klíče a prostory, přestože tam ještě nějaké zboží zbylo.  Jako ono to mohlo dopadnout jinak, kdyby likvidátor neležel v nemocnici s mrtvicí.  Takhle jsem tahala chudinku mojí slečinku do práce, kde jsme za den odbavily jen asi čtyřicet zákazníků. A průměrný nákup byl asi pětatřicet korun. Fakt dlouhé směny, to mi věřte.  Vtipné je, že vlastně nemáme výplatu už od listopadu. Jakože i za ten listopad. Ještě vtipnější bylo, že na jednom konci za mě tahal ...

  Tak jo, už zase makám. Ano, trošku jsem se musela u doktorky cuknout a paní doktorka se cukala o trošku víc, ale když já tu práci mám ráda a nechci o ni přijít. A sousedovic synek skončil, šel za lepším a já tam přece nemůžu nechat dvě holky samotný, ať makaj od rána do večera, že jo... Přeci jen, jedný je pade a druhý ani půlka... Mezigenerační střet je sviňa.  A tak už zase padám na hubu, ale tý radosti, co můj návrat přinesl... Zákaznice se rozplývaj, jak jsem jim chyběla, zákazníci mě nasurovo plácaj po zadku a olíbávaj mi ksicht...  Byla jsem v práci dva dny na krátkou směnu, když mi volala šéfová, v pátek večer, že v sobotu přijede a s ní i náš nejvyšší šéf. To bylo haló. Za tři roky ho nikdo z nás neviděl. Všichni jsme přesvědčení, že šéf je Bůh a šéfka kazatel. Pořád nám říká, že tohle musí být tak a tamto jinak a že "bacha, šéf to vidí". Jo, jsou tam kamery, ale zas kdyby na ně koukal, tak nás už dávno vyrazil, minimálně za naše ranní sezení před krámem na zemi...