Druhé postřehy

  Už jsem doma druhý měsíc a naprosto nechápu, jak jsem mohla doma vydržet dvacet let... Každou kontrolu žebrám u doktorky, aby mě pustila do práce, ale ono ne. Prý po embolce nemám spěchat. No dobře, jako asi to chápu. Dostala jsem antibiotika, protože prý začínající zápal plic. Dobrala jsem antibiotika a je mi zas mizerně. Jdu s košem a zadýchám se. Zvednu škopek s prádlem z pračky a zadýchám se. Na sex už se bojím i pomyslet, abych se nezadýchala. Nepřežírám se, pak totiž nemůžu dýchat. Nerozčiluju se. Nebrečím.  A občas mi je do breku. Tátu chytil nějaký moribundus a moje stále méně pohyblivá mamka o něj musí pečovat. Jako nebyl by to problém třeba v paneláku, ale je to problém tam, co bydlí. Dvoje kamna na dřevo a uhlí, každé vytopí sotva tu místnost, ve které jsou a mezi nimi dvě rozlehlé chodby. Před barákem chodník z nerovných kamenů a do kůlny dobrých třicet metrů. Slepice za barákem, ke kterým vede jílový kopeček. A jíl klouže. A tohle všechno sto kiláků daleko....

Ty soboty... Dny klidnější. Třeba tu předminulou jsem šla do práce s tím, že úklid sněhu probudil svaly, o kterých jsem ani nevěděla. Možná nejen úklid, ale i cesta do práce, přeci jen, moje tělo si odvyklo chodit ve sněhu a určitě jsem musela zapojit svoje svalový skupiny malinko jinak. Protože jaký jiný důvod by byl pro úplně netypickou bolest zad? Takže jeden Brufen a ono to půjde. A šlo. Odmakala jsem si sobotní dopoledne a cestou domů jsme s tou mojí slečinkou ještě prošly po krámech v honbě za vánočními dárky. Domů jsme došly bez dárků, ale už zase s bolestí. A větší a větší a druhý Brufen už nepomohl. Chtěla jsem si jít lehnout, ale ono to nešlo. Takže místo postele mě čekala cesta na pohotovost. Ve čtyři odpoledne. Původně jsem si naivně myslela, že využiju MHD, protože pěšky bych to fakt nedala, ale nakonec mi malá smradka volala taxi a navíc mi ještě udělala doprovod. A kázání.  Zakázala mi usmívat se. Že prý pak nejsem věrohodný pacient. A asi měla pravdu, protože paní d...