Rozbitá
Někde se něco porouchalo. Po době, kdy jsem byla rozbitá psychicky, nastala doba, kdy odchází ta fyzická část. Pomalu, naštěstí, ale zato hrozivě vytrvale. Ale i tady je pozitivni posun. Už netluču bolestí hlavou do zdi, to je fakt. Hlava už mě prostě tolik nebolí a dokonce už ani ne tak často. Ale při letním badmintonu jsem tak nějak zjistila, že se mi do toho debilního košíčku mlátí čím dál hůř a že mě prostě ruka bolí už po první hře. Prý sádru. Na dlouho. A samozřejmě neschopenku. Ale pardón, nějak si nemůžu dovolit vypadnout na dva měsíce z práce, zvlášť, když je to jen zánět šlach, že jo... Ona ortéza bude stačit. Se sádrou si ani neutřu pozadí, natož abych s tím mohla makat... Ano, slibuju, že nebudu tahat bedny. Ne, nebudu psát, na kase budu ťukat levou a ano, budu tu ruku šetřit. Ohledně velkého čištění chlaďáků jsem nic neslibovala. Ani doktorce, ani šéfce... A že to jde blbě s ortézou. A navíc mi ta mrcha už od srpna smrdí savem... Ano, uznávám...