Druhé postřehy

  Ještě loni touto dobou jsem litovala ubohé ženy z Ukrajiny, posílala nadbytečné oblečení, deky a dokonale přeprané plyšáky na ukrajinskou ubytovnu, povzbuzovala slečinku tím, že lepší brigáda, než recepční na ubytovně být nemůže, protože přeci dostává plat a ještě opravdově pomáhá a vlastně celkově jsem byla taková nadšená.  Teď slyším něpanimáju a vidím rudě. Nebo vlastně hůř. Žlutomodře. Když na mě v krámku volala ukrajinka, že jako děvočka, pojď sem a éto smetana? , tak nějak jsem to brala. Jako jo, fakt nemáme cedulky na regálech azbukou. Jenže když zrovna tahle ženská mi ještě po půl roce nerozumí, že to fakt není ke šlehání, ale zakysanka a že do kafe to dobrý nebude, jímá mě vztek. Žlutomodrý vztek. Jak je možný, že já jí rozumím, tady, doma, ve své zemi její řeč a ona není schopná se naučit ani pitomý děkuju? Takových mi tam chodí asi patnáct. V různém věku. Nechtějí se učit a nebudou se učit. Ale rozhodně očekávají, že já jim porozumím a ještě poradím. Jednu z nich seřvala

  Pořád pracuju. Jakože vážně, úplně doopravdicky chodím do práce. Ono na tom není nic divného. Dospělá ženská, tři velký děti, ještě aby do práce nechodila... No, myslela jsem, že touhle dobou už budu zase nezaměstnaná, popřípadě v nějaké jiné práci. Obchůdek, do kterého jsem v listopadu nastoupila, se měl s koncem roku zavřít.  Jsme zlevněnka a z celého řetězce, jehož jsme součástí, jsme jediný obchod v kraji. A zavážet sto kilometrů kvůli mrňavému krámku...  Jenže...  Zhruba od půlky listopadu se nám zvedly tržby. Asi tak o polovinu. A to už se vyplatí.  Samozřejmě je jasné, proč se zvedly tržby po tom, co jsem nastoupila. Kdo by si nechtěl vystát veselou frontu u ženský, která ho okrade o kilo? Jako fakt. Mám strašnej problém s vracením na dvoustovku. Teda jen nákupy do stovky. Soustředím se na drobné, ale tu papírovku prostě zapomínám. Naštěstí už moji drazí zákazníci vědí, že tenhle problém mám a s veselým pomrkáváním hlásí, že jim ještě něco dlužím. Je divný, že na pětikilo se m