Rozbitá

 

 

Někde se něco porouchalo.
Po době, kdy jsem byla rozbitá psychicky, nastala doba, kdy odchází ta fyzická část.
Pomalu, naštěstí, ale zato hrozivě vytrvale.
Ale i tady je pozitivni posun. 
Už netluču bolestí hlavou do zdi, to je fakt.
Hlava už mě prostě tolik nebolí a dokonce už ani ne tak často.
Ale při letním badmintonu jsem tak nějak zjistila, že se mi do toho debilního košíčku mlátí čím dál hůř a že mě prostě ruka bolí už po první hře. 

Prý sádru. Na dlouho.
A samozřejmě neschopenku.
Ale pardón, nějak si nemůžu dovolit vypadnout na dva měsíce z práce, zvlášť, když je to jen zánět šlach, že jo...
Ona ortéza bude stačit. Se sádrou si ani neutřu pozadí, natož abych s tím mohla makat...
Ano, slibuju, že nebudu tahat bedny. Ne, nebudu psát, na kase budu ťukat levou a ano, budu tu ruku šetřit.
Ohledně velkého čištění chlaďáků jsem nic neslibovala. Ani doktorce, ani šéfce...
A že to jde blbě s ortézou. A navíc mi ta mrcha už od srpna smrdí savem... 

Ano, uznávám, doktoři jsou chytří. Jestě aby ne, však taky roky studují...
Dva týdny a na té neschopence jsem skončila. Neschopná tou rukou pohnout.
Za to můžou ty bedny. A zima v chlaďáku. 

Po dvou týdnech doma už jsem se šetřila. A ortézu jsem si taky nechala. A taky pás, abych udržela v teple vyhřezlou ploténku.
Lidi, nikdy mě ta záda nebolela tolik, jako v době rehabilitací. 

No, nesmím tahat těžké bedny.
A když už není zbytí a já budu zase přenášet patnáct kilo Vysočiny, Turisty, šunky (dvacet kilo párků, paštiky, Kladenky...), pak rozhodně zvedat ze dřepu, hezky nohama a rozhodně ne zády z předklonu.
No jo, jenže ani tohle není jednoduchý, když jsem majitelkou opravdu výstavních křečáků. 

Takže jsem se minulou sobotu probudila s tím, že mě tak nějak divně pálí koleno. Do neděle už bylo dvojnásobný.
Přesně tam, kde je obvykle modrý provazec.
Ale fajn, moje krásná povrchová žíla po dlouhé době nebyla vidět. No byla cítit. Jakože to fakt bolí.
No a co se zánětem žil, že jo? Punčochu.
Debilní a nenáviděný mučící nástroj. Nejen, že ji přes pupek nemůžu obléknout, zvlášť, když mi u toho loupe v zádech, ale ještě se mi vždycky, když jen trochu ohnu nohu, skrčí v podkolení a tu chuděrku nateklou žílu prostě rozpůlí... 

No a tak nedbám rad doktorů. Jo, cpu se Dertalexem, nohu mažu Heparoidem, procházím se a když sedím, tak s nohou podloženou, to jo. 

Ty procházky jsou do práce a po krámě a za kasou přešlapuju na místě a pak ještě z práce...
A když pak doma padnu, tak ano, nohy nahoru a všichni mi můžou...
A druhý den zas. 

A ano, stále ty bedny. I když teď už se je snažím tlačit, případně kopat před sebou. 

Ale do práce chodím v pyžamu. Nebo to je domácí oblek. Prostě ňuňu (plyšové?) kalhoty, které nemají šev na vnější straně nohy. Protože šev bolí. A vlastně bolí jakýkoliv dotyk, takže i moje jindy pohodlné pracovní tepláky.
Jo, v pyžamu to jde.
A zákazníci jsou nadšení.
A co si budem, vím, že bych měla být doma v posteli. V pyžamu... 

Přesvědčila jsem se o tom v pátek, cestou do práce.
Nesnáším cestovní tašky na dlouhém popruhu. Jako co ti kluci z posilovny na těch taškách vidí? To si neuvědomují, páni sportovci, jak si ničí záda, když si do takové tašky naloží k ručníku i osmikilový nákup?
Ale hlavně, když je potkám na úzkém chodníku a dostanu tou taškou úplně přesně do nejbolavějšího místa, přesně do té nateklé a zanícené žíly, pak bych vraždila.
A tu kravku, co jde pár metrů za nimi a má kabelku v půlce stehna, ale svého a protože je o hlavu menší, než já, je to opět v mé kritické oblasti a já se svíjím na chodníku a raduju se, že jsem se byla vyčurat, než jsem šla do práce, protože jinak bych to na tom chodníku pustila hned dvakrát.

No, koleno po týdnu už není dvojnásobné a rudé, ale žíla ještě není modrá. Zatím je černofialová a tvrdá.
Trombóza? 

Kdo ví... 

Vzala jsem si dovolenou. Zítra třídní schůzky u malé smradky. No, malé, je jí šestnáct a když se smíří s matikářem, tak by z ní jednou mohla být i masérka.
A pak pohoda klid. A nohy nahoře. Do práce jdu až v pondělí. 

Do té doby mi prostě musí být líp, vždyť to je vlastně celkem pět dnů nicnedělání, pokud nepočítám hrabání listí na dvorečku a běžný víkendový úklid doma. No a možná nějaký větší úklid, když už budu doma, že jo... 

Ale nebudu v práci, pokud si tam tedy nepůjdu zrovna nakoupit. Ale proč bych se tam hnala ty dva kilometry, když mi může nákup donést ta moje starší květinka, kterou jsem tam prozíravě nechala nastoupit taky. 

Vlastně ani nepamatuju, kdy naposled jsem s některým z mých dětí trávila tolik času.
Půl dne spolu, půl dne úsměvů, "důležitých" otázek (když si z člověka udělám vývar, jsem kanibal?), vtípků a poslední dobou fakt fekálního humoru. 

Ale jako za to nemůžem, za to může ten ožralej bezďák, co se nám vykálel před krámem.
Prakticky nám na očích. Teda, za zády, ale rozhodně za naší přítomnosti. Jen za proskleným sloupem výlohy. Ráno ve čtvrt na osm. Čtvrt hodiny po otvíračce.

A vlastně ten fekální humor jen vyplynul ze situace, když se slečinka ptala, co tam vidím, že tam tak zaujatě zírám. Vzhledem k tomu, že nosím brýle na čtení, což jsou sice taky brýle na dálku, ale jen na menší, nebyla jsem si úplně jistá, co vidím. Řekla jsem, že mám asi něco s očima, protože vidím prostě hovno. Nato slečinka, že to je fakt k posrání, když na nás lidi takhle serou.
No a pak se podívala taky. A ono tam bylo... 

Asi za dvě hodiny přišel zřejmě ten stejný bezdomovec do krámu a chtěl nám ukrást rolovanou plec. Jeden z nejdražších kousků na krámě. A tak nějak předpokládal, že mu to dovolíme. A my ne. Stáli jsme tam s kolegou a prostě na něj koukali. On se provokativně opřel o chlaďák s myšlenkou, že to dlouho nevydržíme. A jako měl pravdu, já fakt nevydržím dlouho stát na místě. Tak jsem si posunula zboží v druhém chlaďáku a prostě jsem si sedla. Já to maso bez boje nedám, já fakt ne.
To se mu nelíbilo a přišel mi něco blábolit o dámském přirození. Nahlas a s gustem.
Tak jsem se teda zvedla. A naznačila jsem mu, že by měl odejít. Taky nahlas. Víc nahlas. A taky s gustem. 

Myslím, že teď se mě bojí i kolega. A přitom to je synek od sousedů, už mě pár let zná. 

Ale přestože jsem celá bolavá, neskutečně utahaná a strašlivě chudá, pořád mě ta práce baví.
Jo, pro prachy tam nechodím. Ale ti lidé mi za to stojí. Kolegové i zákazníci.
Tak snad nám to ještě chvilku vydrží...