Příspěvky

Blbej rok

Obrázek
    Já samozřejmě vím, že se v tomhle roce událo i hodně krásných věcí, ale momentálně asi nejsem v rozpoložení si nějakou z nich vybavit.  Rok začal likvidací prodejny, kde jsem pracovala. A pak uzavřením. Tahle část mého života se ještě neuzavřela a já se stále ještě potýkám s úředním šimlem .  Kupec, který měl koupit naši úžasnou chaloupku, couvl. Takže byt, který si naši v lednu pronajali a za který platili devatenáct tisíc, zůstal opuštěný. Stejně tak i garsonka za šest v pečovateláku, kterou přiklepli v únoru mojí unavené mamince, tvrdící, že se starým, hluchým dědkem žít nebude. Když se barák neprodá, stěhovat se nebudou.  Ovšem do toho si maminka ještě třikrát vykloubila už dvakrát vykloubenou kyčel, jednou málem vykrvácela z konečníku, natrhla si lýtkový sval a reálně trávila víc času po nemocnicích, než doma, ať je to kdekoliv.  Asi v srpnu naši přišli na to, že byt pro tátu z důchodů neutáhnou, takže zrovna teď tam běží výpovědní lhůta, aniž by v...
Okomentovat
Další informace

Dluhová past

Obrázek
  Tohle je o tom, kterak mě a mé kolegy dostává bývalý zaměstnavatel, ruku v ruce se systémem, do dluhové pasti. Já blbá šla po x letech do práce. No, po XX letech, přesněji.  Sousedka přišla s tím že k nim do krámu berou a já nastoupila. Po čase nastoupila i naše slečinka.  Pak nás šéf prodal .  Po čase se přidali další dva zaměstnanci a tím pádem nás je teď v průšvihu pět.  Firma šla do likvidace, ale což, jede se dál, jen místo jednatele je najednou zodpovědný likvidátor.  My na pobočce ani netušili, že  nějaký likvidátor existuje a šup, už ho vystřídal jiný. A pořídil si mrtvici, z čehož jasně plyne, žo toho moc nezlikvidoval, že jo.  Pak holky z jiné pobočky (zrušené v srpnu) podaly návrh na insolvenci.  No a pak už to bylo v pytli.  Tohle všechno šlo mimo nás, my jsme vlastně měli jen střípky informací z doslechu, něco vyklouzlo šéfovi, něco utrousil řidič...  Vedení nám stále hlásilo, že pro nás se nic nemění, budem prostě ch...
4 komentáře
Další informace

Utonulá

Obrázek
   Tak se mi nepodařilo vstoupit do stejné řeky . Popravdě, jen jsem si smočila kotníčky a místo, abych se do práce vrhla po hlavě, prostě jsem jen vrhla. Vlastně doslova. Na druhou směnu jsem šla ubrečená a vyblitá z podoby. Teda, po první půlhodině prodávání jsem už byla celkem v pohodě, protože chodili moji zákazníci, moje úžasná zlatíčka a jejich úsměv, když mě viděli za pokladnou, byl k nezaplacení.  Ale stejně, každý nástup na směnu by byl pod obrovským tlakem a na to já už prostě nemám.  Je toho na mě moc.  Tak moc, že jsem se objednala k psychiatrovi.  Už jsem popisovala, kterak jsem ve staré práci dostala na čumák.  A to jsem ještě nevěděla, jak těžká je hůl, kterou jsem bita.  Den, kdy jsem si chtěla nechat napsat neschopenku na nervy (a abych k psychiatrovi došla, musela jsem se narvat Neurolem), jsem se dozvěděla, že nás (všechny zaměstnance pobočky) někdo nějakým omylem odhlásil ze zdravotního a sociálního poněkud předčasně.  Př...
Okomentovat
Další informace

Podruhé do stejné řeky?

Obrázek
  Když náš pes vypadal zhruba takhle, nastupovala jsem do opravdové a plnohodnotné práce  a to, prosím pěkně, po dlouhých letech "nicnedělání" doma. Tedy až na občasné a poměrně krátké pokusy. Nastoupila jsem jako prodavačka do zlevněnky a už druhý měsíc v práci jsem vysadila antidepresiva. Práce je terapie.  No, ne každá, do depresí jsem se dostala při jednom z krátkých pokusů.  V minulém článku jsem psala, že moje období terapie skončilo a navíc dost nepěkně.  A že by mi mělo začít další pracovní období.  Zítra. Zítra bude ten velký den, o kterém jsem si myslela, že vstoupím podruhé do stejné řeky (nebo do stejného krámu, no). Ale ouha.  Jako jo, zítra vstupuju, ale řeka jiná, krám jiný...  První zádrhel...  Zítra je neděle, to u nás byl den, kdy se fakt nedělá. No, tak v nové řece voda teče i v neděli.  V nové řece voda nepřestane téct úderem osmnácté hodiny, ale o tři hodiny později.  Ta nová řeka je vážně jiná a já už se teď bo...
3 komentáře
Další informace

Náročné období

Obrázek
  Asi bych potřebovala trochu pozlatit dny všední.  Momentálně jsem skoro nezaměstnaná. Skoro... Od nezaměstnanosti mě dělí prakticky jen výpověď ze zaměstnání. A na tu čekám. Už vlastně poměrně dlouho. Už koncem roku bylo jasné, že firma, kde jsem zaměstnána, jde do kopru. Od ledna už to bylo jisté. První lednové pondělí jsme zahajovali výprodej toho zbytku, co nám zůstal na krámě. V pěti lidech.  Další podnělí jsme na to byli už jen čtyři a od pátku jen dvě.  Poslední lednovou středu jsme musely předat klíče a prostory, přestože tam ještě nějaké zboží zbylo.  Jako ono to mohlo dopadnout jinak, kdyby likvidátor neležel v nemocnici s mrtvicí.  Takhle jsem tahala chudinku mojí slečinku do práce, kde jsme za den odbavily jen asi čtyřicet zákazníků. A průměrný nákup byl asi pětatřicet korun. Fakt dlouhé směny, to mi věřte.  Vtipné je, že vlastně nemáme výplatu už od listopadu. Jakože i za ten listopad. Ještě vtipnější bylo, že na jednom konci za mě tahal ...
2 komentáře
Další informace

Třetí retro okénko

Obrázek
Blbá jsem...  Zase jsem si sedla k počítači, že si najdu puzzle k Vánocům a když mi naběhl počítač, padl mi zrak na jeden ze starých článků. Tak jsem si otevřela další a další a pak jsem tady tři hodiny seděla a četla svoje staré články. Jak pitomá...  Ale zjišťuju, že zatímco mi antidepresiva zrušily psací buňky, pocity mám vlastně pořád stejný, jen už je asi neumím tak popsat.  Ale co, člověk v životě přijde o víc, že jo?  Ale dnešní psaní by mělo být o podzimu. Letošním.  Letos je totiž tak nějak hnusně. Venku padá nějaké mokro a já při příchodu do práce ždímu ponožky.  Ale to je fuk.  Na stole mám dvě svíčky. Užívám si to. A zjišťuju, že i když prší, je mi venku dobře. Jakože fakt hodně dobře.  Ráno cestou do práce seberu náruč barevných listů, kapsy mám plné kaštanů a usmívám se jak sluníčko (no, nebo jako kretén). Poslouchám déšť, užívám si vůni i barvy listí, tvary větví tam, kde už listí opadalo, mlhu, která všechno tak nějak změkčí a, svě...
4 komentáře
Další informace

Druhé retro okénko

Obrázek
        Zase desetiletá vzpomínka. A pořád aktuální.  Tak nevím, jestli se historie točí dokola, ale takový je prostě život. A myslím, že naším úkolem je vzít si z něj to nejlepší.  Dneska si z něj beru svojí mrchu. Tu, co je schovaná uvnitř a ukazuje se jen velice nenápadně. Vždycky vykoukne, usměje se a bodne.  Nějak mám trable v práci.  Pozor, tu práci fakt miluju. Miluju většinu našich zákazníků, naše rozhovory, naše vtípky. A oni mi to oplácí. Milují moji laskavost a ta je jednoduchá. Laskavost je od slova "láska", takže se do ní absolutně nemusím nutit.  Symbióza. Já a lidi.  Úplně na opačné straně je ale můj vztah s paní majitelovou. Teda, vlastně její vztah se mnou. Ona je totiž taky "lidi", takže já problém nemám. Ona ano. Se mnou. Asi čistě se mnou. A asi velký...  Nikdo opravdu nemá představu, proč to tak je. Ale je to tak a já si po každé její návštěvě v práci musím vzít Neurol. Nemůžu si dovolit se sesypat uprostřed smě...
1 komentář
Další informace