Druhé postřehy

  Jako jo, pořád je ouvej, ale co si budem, člověk se nemůže furt škaredit a já už vůbec.  Takže otvírám oči, beru do ruky telefon a ty zázraky kolem si sebe si dokumentuju aspoň do telefonu, jakože až mi zas bude bídně, ať se mám k čemu vrátit.  Třeba tohle, že jo... To si tak sedím vyklepaná zimou u táty (dříve u našich) před barákem a na nebi takováhle podívaná. To si úsměv zaslouží.  Nebo tohle... To byl mejdan na počest plnoletin mé nejmladší, v okně něco, co měl být projektor hvězdné oblohy, ale přišlo to z Číny, takže to moc zázraků neslibuje, ale v kombinaci s kouřem z ohniště najednou šup a zázrak je tady.  A dvojitá duha pod dalším nevýrazným obloukem. Takový světlý bod nad nevítanou stavbou v sousedství.  A čarodějnice, kterou jsem potkala cestou od zubaře. Jen si tak v klidu visela na lavičce, pro potěchu těch, co měli cestu okolo. No, už tam nevisí, přeci jen, jsme v Čechách, takže už ji pravděpodobně někdo ukradl.  No, jak si to tak po so...

    Já samozřejmě vím, že se v tomhle roce událo i hodně krásných věcí, ale momentálně asi nejsem v rozpoložení si nějakou z nich vybavit.  Rok začal likvidací prodejny, kde jsem pracovala. A pak uzavřením. Tahle část mého života se ještě neuzavřela a já se stále ještě potýkám s úředním šimlem .  Kupec, který měl koupit naši úžasnou chaloupku, couvl. Takže byt, který si naši v lednu pronajali a za který platili devatenáct tisíc, zůstal opuštěný. Stejně tak i garsonka za šest v pečovateláku, kterou přiklepli v únoru mojí unavené mamince, tvrdící, že se starým, hluchým dědkem žít nebude. Když se barák neprodá, stěhovat se nebudou.  Ovšem do toho si maminka ještě třikrát vykloubila už dvakrát vykloubenou kyčel, jednou málem vykrvácela z konečníku, natrhla si lýtkový sval a reálně trávila víc času po nemocnicích, než doma, ať je to kdekoliv.  Asi v srpnu naši přišli na to, že byt pro tátu z důchodů neutáhnou, takže zrovna teď tam běží výpovědní lhůta, aniž by v...

  Tohle je o tom, kterak mě a mé kolegy dostává bývalý zaměstnavatel, ruku v ruce se systémem, do dluhové pasti. Já blbá šla po x letech do práce. No, po XX letech, přesněji.  Sousedka přišla s tím že k nim do krámu berou a já nastoupila. Po čase nastoupila i naše slečinka.  Pak nás šéf prodal .  Po čase se přidali další dva zaměstnanci a tím pádem nás je teď v průšvihu pět.  Firma šla do likvidace, ale což, jede se dál, jen místo jednatele je najednou zodpovědný likvidátor.  My na pobočce ani netušili, že  nějaký likvidátor existuje a šup, už ho vystřídal jiný. A pořídil si mrtvici, z čehož jasně plyne, žo toho moc nezlikvidoval, že jo.  Pak holky z jiné pobočky (zrušené v srpnu) podaly návrh na insolvenci.  No a pak už to bylo v pytli.  Tohle všechno šlo mimo nás, my jsme vlastně měli jen střípky informací z doslechu, něco vyklouzlo šéfovi, něco utrousil řidič...  Vedení nám stále hlásilo, že pro nás se nic nemění, budem prostě ch...

   Tak se mi nepodařilo vstoupit do stejné řeky . Popravdě, jen jsem si smočila kotníčky a místo, abych se do práce vrhla po hlavě, prostě jsem jen vrhla. Vlastně doslova. Na druhou směnu jsem šla ubrečená a vyblitá z podoby. Teda, po první půlhodině prodávání jsem už byla celkem v pohodě, protože chodili moji zákazníci, moje úžasná zlatíčka a jejich úsměv, když mě viděli za pokladnou, byl k nezaplacení.  Ale stejně, každý nástup na směnu by byl pod obrovským tlakem a na to já už prostě nemám.  Je toho na mě moc.  Tak moc, že jsem se objednala k psychiatrovi.  Už jsem popisovala, kterak jsem ve staré práci dostala na čumák.  A to jsem ještě nevěděla, jak těžká je hůl, kterou jsem bita.  Den, kdy jsem si chtěla nechat napsat neschopenku na nervy (a abych k psychiatrovi došla, musela jsem se narvat Neurolem), jsem se dozvěděla, že nás (všechny zaměstnance pobočky) někdo nějakým omylem odhlásil ze zdravotního a sociálního poněkud předčasně.  Př...

  Když náš pes vypadal zhruba takhle, nastupovala jsem do opravdové a plnohodnotné práce  a to, prosím pěkně, po dlouhých letech "nicnedělání" doma. Tedy až na občasné a poměrně krátké pokusy. Nastoupila jsem jako prodavačka do zlevněnky a už druhý měsíc v práci jsem vysadila antidepresiva. Práce je terapie.  No, ne každá, do depresí jsem se dostala při jednom z krátkých pokusů.  V minulém článku jsem psala, že moje období terapie skončilo a navíc dost nepěkně.  A že by mi mělo začít další pracovní období.  Zítra. Zítra bude ten velký den, o kterém jsem si myslela, že vstoupím podruhé do stejné řeky (nebo do stejného krámu, no). Ale ouha.  Jako jo, zítra vstupuju, ale řeka jiná, krám jiný...  První zádrhel...  Zítra je neděle, to u nás byl den, kdy se fakt nedělá. No, tak v nové řece voda teče i v neděli.  V nové řece voda nepřestane téct úderem osmnácté hodiny, ale o tři hodiny později.  Ta nová řeka je vážně jiná a já už se teď bo...

  Asi bych potřebovala trochu pozlatit dny všední.  Momentálně jsem skoro nezaměstnaná. Skoro... Od nezaměstnanosti mě dělí prakticky jen výpověď ze zaměstnání. A na tu čekám. Už vlastně poměrně dlouho. Už koncem roku bylo jasné, že firma, kde jsem zaměstnána, jde do kopru. Od ledna už to bylo jisté. První lednové pondělí jsme zahajovali výprodej toho zbytku, co nám zůstal na krámě. V pěti lidech.  Další podnělí jsme na to byli už jen čtyři a od pátku jen dvě.  Poslední lednovou středu jsme musely předat klíče a prostory, přestože tam ještě nějaké zboží zbylo.  Jako ono to mohlo dopadnout jinak, kdyby likvidátor neležel v nemocnici s mrtvicí.  Takhle jsem tahala chudinku mojí slečinku do práce, kde jsme za den odbavily jen asi čtyřicet zákazníků. A průměrný nákup byl asi pětatřicet korun. Fakt dlouhé směny, to mi věřte.  Vtipné je, že vlastně nemáme výplatu už od listopadu. Jakože i za ten listopad. Ještě vtipnější bylo, že na jednom konci za mě tahal ...