Druhé postřehy

  Když náš pes vypadal zhruba takhle, nastupovala jsem do opravdové a plnohodnotné práce  a to, prosím pěkně, po dlouhých letech "nicnedělání" doma. Tedy až na občasné a poměrně krátké pokusy. Nastoupila jsem jako prodavačka do zlevněnky a už druhý měsíc v práci jsem vysadila antidepresiva. Práce je terapie.  No, ne každá, do depresí jsem se dostala při jednom z krátkých pokusů.  V minulém článku jsem psala, že moje období terapie skončilo a navíc dost nepěkně.  A že by mi mělo začít další pracovní období.  Zítra. Zítra bude ten velký den, o kterém jsem si myslela, že vstoupím podruhé do stejné řeky (nebo do stejného krámu, no). Ale ouha.  Jako jo, zítra vstupuju, ale řeka jiná, krám jiný...  První zádrhel...  Zítra je neděle, to u nás byl den, kdy se fakt nedělá. No, tak v nové řece voda teče i v neděli.  V nové řece voda nepřestane téct úderem osmnácté hodiny, ale o tři hodiny později.  Ta nová řeka je vážně jiná a já už se teď bo...

  Asi bych potřebovala trochu pozlatit dny všední.  Momentálně jsem skoro nezaměstnaná. Skoro... Od nezaměstnanosti mě dělí prakticky jen výpověď ze zaměstnání. A na tu čekám. Už vlastně poměrně dlouho. Už koncem roku bylo jasné, že firma, kde jsem zaměstnána, jde do kopru. Od ledna už to bylo jisté. První lednové pondělí jsme zahajovali výprodej toho zbytku, co nám zůstal na krámě. V pěti lidech.  Další podnělí jsme na to byli už jen čtyři a od pátku jen dvě.  Poslední lednovou středu jsme musely předat klíče a prostory, přestože tam ještě nějaké zboží zbylo.  Jako ono to mohlo dopadnout jinak, kdyby likvidátor neležel v nemocnici s mrtvicí.  Takhle jsem tahala chudinku mojí slečinku do práce, kde jsme za den odbavily jen asi čtyřicet zákazníků. A průměrný nákup byl asi pětatřicet korun. Fakt dlouhé směny, to mi věřte.  Vtipné je, že vlastně nemáme výplatu už od listopadu. Jakože i za ten listopad. Ještě vtipnější bylo, že na jednom konci za mě tahal ...

Blbá jsem...  Zase jsem si sedla k počítači, že si najdu puzzle k Vánocům a když mi naběhl počítač, padl mi zrak na jeden ze starých článků. Tak jsem si otevřela další a další a pak jsem tady tři hodiny seděla a četla svoje staré články. Jak pitomá...  Ale zjišťuju, že zatímco mi antidepresiva zrušily psací buňky, pocity mám vlastně pořád stejný, jen už je asi neumím tak popsat.  Ale co, člověk v životě přijde o víc, že jo?  Ale dnešní psaní by mělo být o podzimu. Letošním.  Letos je totiž tak nějak hnusně. Venku padá nějaké mokro a já při příchodu do práce ždímu ponožky.  Ale to je fuk.  Na stole mám dvě svíčky. Užívám si to. A zjišťuju, že i když prší, je mi venku dobře. Jakože fakt hodně dobře.  Ráno cestou do práce seberu náruč barevných listů, kapsy mám plné kaštanů a usmívám se jak sluníčko (no, nebo jako kretén). Poslouchám déšť, užívám si vůni i barvy listí, tvary větví tam, kde už listí opadalo, mlhu, která všechno tak nějak změkčí a, svě...

        Zase desetiletá vzpomínka. A pořád aktuální.  Tak nevím, jestli se historie točí dokola, ale takový je prostě život. A myslím, že naším úkolem je vzít si z něj to nejlepší.  Dneska si z něj beru svojí mrchu. Tu, co je schovaná uvnitř a ukazuje se jen velice nenápadně. Vždycky vykoukne, usměje se a bodne.  Nějak mám trable v práci.  Pozor, tu práci fakt miluju. Miluju většinu našich zákazníků, naše rozhovory, naše vtípky. A oni mi to oplácí. Milují moji laskavost a ta je jednoduchá. Laskavost je od slova "láska", takže se do ní absolutně nemusím nutit.  Symbióza. Já a lidi.  Úplně na opačné straně je ale můj vztah s paní majitelovou. Teda, vlastně její vztah se mnou. Ona je totiž taky "lidi", takže já problém nemám. Ona ano. Se mnou. Asi čistě se mnou. A asi velký...  Nikdo opravdu nemá představu, proč to tak je. Ale je to tak a já si po každé její návštěvě v práci musím vzít Neurol. Nemůžu si dovolit se sesypat uprostřed smě...

  Před deseti lety jsem si napsala článek na první blog.  Článek o matkách a dětech. Já jsem obojí.  Dnes jsem pekla borůvkový koláč a protože moje prostřední dítko nejí borůvky, tvořila jsem alternativu. Mák byl hořký a vlastně jsem našla jenom máslo, kakao, cukr a skořici. A upekla jsem kakaový točenec. A proklínala ji.  Taky jsem vařila borůvkové knedlíky, slečince tedy povidlové. A proklínala ji ještě víc.  A vrátila se do minulosti.  Tady:    Matky 25. dubna 2015 v 14:52 Jeden vtípek praví, že ženská vydrží víc, než člověk. A věřte, že vím o čem mluvím, když si dovolím tvrdit, že matka dokáže víc, než ženská. Když jsem se včera před půlnocí již na jánevímkolikátý pokus snažila uválet zelený marcipán, přemýšlela jsem, že dnešní dílko ponese název ,,Nevděk,, :-) Unavená, psychicky vyčerpaná a dokonale vzteklá, jsem uvažovala nad tím, proč já se s tím vlastně patlám. Jasně, dcerka má čtrnácté narozeniny, přeje si potahovaný dor...

Tuhle historku sem sama sobě dlužím...    Ani nevím, kdy k nám do krámu přišel poprvé. Ani nevím, jak často chodil. Prostě mohutný chlap, barevné oblečení, alternativec asi...  Ale jednou se na něco zeptal slečinky. Že jako bude vařit a co má koupit. A ona ho poslala dozadu za mnou.  No, naštěstí jsem na podivnosti zvyklá.  Pán ke mě došel a ptal se, jestli já jsem ta máma vzadu. Když jsem se smíchem odpověděla, že jo, začal mě oslovovat "mámo vzadu".  Stejně to je divný, když mi cizí chlap, mého věku (sympatickej, copak o to), říká mámo.  Teď, když přije do krámu, už o něm vím, Už mi jen tak neujde.   Objímání už je skoro pravidlo a rande už jsem taky odmítla. Ale rozhovory s ním si nenechám ujít. Obvykle se zdrží tak dvacet minut. Konzultujeme každé jeho vaření a užíváme si to oba.  Už víme jak se jmenuje, známe jeho přezdívku, ale pro nás všechny už asi navždycky bude "ten týpek máma vzadu".