Druhé postřehy

Ještě dva týdny a bude to rok. Rok, kdy jsem po hodně dlouhé době zaměstnaná na hlavní pracovní poměr. Rok, kdy jsem prodavačka. Povolání, které bych si vlastně vůbec nikdy nevybrala. Ale fakt POVOLÁNÍ.  Ano, byla jsem zřejmě povolána. Asi jsem stvořena k tomu, abych stařenkám ukazovala, kde se skrývá ta nejlepší kysaná smetana, abych flirtovala se staříky, abych vtipkovala s muži mého věku a s ženami nepokrytě žertovala na téma "zboží v podprsence". Byla jsem stvořena k tomu, abych po krámě pobíhala s dětmi a dovolila jejich rodičům nerušený nákup.  No dobře, asi jsem byla stvořena i k tomu, abych bdělým zrakem pozorovala tlupy méně přizpůsobivých, co se více méně přizpůsobili kamerovému systému a absolutně se neostýchají krást.  Byla jsem stvořena k tahání dvacetikilových beden, k běhání po schodech, ke stání jedenáct hodin v kuse (kecám, sedám si na záchod, když jdu čurat),  ke stěhování zboží v chlaďácích, až mám modré prsty i k širokému úsměvu za kasou, když vys...

  Jupííí, my topíme. Kašlu na to, jestli někdy budu moct vytápět na omezenou teplotu, popravdě, nad dvacet stupňů tenhle kvartýr stejně nevytopíme, jakmile venkovní teplota klesne pod patnáct. I když...  Vlastně máme nová plastová okna a od května nový kotel. Do května jsme čekali na elektrikáře. V květnu nám zavěsili kotel, aby přišli na to, že máme děravou trubku k předsíňovému radiátoru. No a pak už to frčelo... Teda, to je ironie, kdyby to někoho zajímalo. Koncem srpna nám tu trubku přišli uříznout. Týden na to se dostavil svářeč, aby nám ji zavařil, protože kachlíky nikdo vysekávat nebude. Dneska tu byl instalatér, aby nám napojil novou trubku a hurááá, odpoledne stihl přijet i ten elektrikář. A víte co? Už mám teplo. Krásných devatenáct stupňů. Ještě včera večer jsme to poctivě zadýchávali na čtrnáct... Jinak co je u nás ještě nového? Vlastně nic. Pes štěká, stále ještě zvrací v autě a ještě pořád se nenaučil být sám doma. Slečinka, ta starší z mých smradek (holčiček) ko...

  Asi jsem začala špatně. S blbou náladou. Ne že by ta nálada byla lepší, pořád se snažím odrazit ode dna, ale už tak nějak vidím nahoru.  Takže co mě za poslední rok potkalo hezkého? No jasně, ten pes. Miláček. Ale o něm jindy. Skoro báječná dovolená s tchyní. Tchyňka super, ale postýlky pro trpaslíčky. Takže do Jinolic klidně znova, ale mobilheim už nikdy. A taky bych příště uvítala víc výletů. Nebo aspoň jeden. Ale tělo jsem si protáhla. Ve vodě, jednoznačně. A hrát badminton s klukem, co se připravuje na tenisový turnaj, to bylo prostě top. Doma mi tělo protáhl modřín. Ten úplně nejdebilnější strom, který si někdo může vysadit před barák... Každý rok dobrých šest měsíců neskutečného bordelu ze spadaného jehličí. Všude. Na dvorku, na chodbě, na schodech, v rohožce, v předsíni, v kuchyni, v obývákovém koberci a vrcholem všeho je jehličí v posteli. Už nikdy víc. Po tom, co jsme byli v ohrožení požárem, protože kdosi z nepřizpůsobivých si podpálil vedleší barák a bylo jen otáz...