Srbové
Vůbec nevím, jak jsem mohla zapomenout zaznamenat jednu důležitou změnu v mém životě. Změnu poměrně zásadní. Já mám totiž tak nějak novou rodinu. Kdepak, žádný mimino, žádný nový můj drahý, ani náhodou. Tohle je asi ještě lepší. Teda, skvělý je, že je to pořád můj stejný drahý a jako bonus ta rodina. Srbové. Jako vážně. Přistěhovali se skoro před dvěma lety a první věta, když se objevili na dvorečku byla: "my nejsme Ukrajinci". A to přesně takovou tou až skoro ukrajinskou češtinou. Droboučká mamča po čyřicítce, veliký taťka o pár let mladší a mimino. Jsou úžasní. Mimino už za tu dobu není mimino, ale úžasný raubíř, který nechce mluvit, možná proto, že se nemůže rozhodnout, jakým jazykem začít. Mamča je pořád droboučká a čím dál unavenější, protože aby tady mohli zůstat, potřebují prachy a tak pracuje, prcek neprcek. Taťka ještě vyrostl, ale jen okolo bříška a strašně se vzteká, protože má vyhřezlou plotýnku a nemůže do práce. Sedí doma a nudí se. No, někdo to holt snáš