Druhé postřehy

  Moje úložiště na Google účtu je téměř plné. No aby ne. Fotím. Kdepak, rozhodně ne jako Čerf, ani náhodou. A taky si nefotím jídlo a jen málokdy fotím děti. Mám stovky fotek psa, prakticky všechny ve stejné poloze. Mám určitě aspoň tisícovku fotek kytek. Každou duhu, kterou vidím, vyfotím aspoň šestkrát a že jsem jich viděla dost. A taky mám mraky mraků. Fotím si svá mýdla, svoje svíčky, svoje malované kamínky, všechny nalezené kamínky, uklizený dvorek, vypleté záhonky, posekaný trávník, ořezané stromy, dvorečkové akce a v neposlední řadě taky každý oheň ze všech úhlů a za různých světelných podmínek. Za posledních sedm let mám taky sedmero vánočních stolů, sedmero vánočních stromečků (před zdobením, nazdobený, při odstrojování, odstrojený) , jednadvacet adventních věnců, pětatřicet dušičkových věnců, nepočítaně podzimních a zimních truhlíků a ještě daleko víc rodinných i nerodinných oslav. Motýlky, mouchy, včely, červíky, housenky, mravence i mrtvé potkany. Města, vesnice, lesy, vody

  Kdepak, to není horor, tohle je veselá a hlavně šťastná realita.  Uprostřed sychravého listopadu se na svět vykulilo šest štěňátek. Pět kluků a jedna holčička.     Tohle je hrdá maminka. Moc mladá na štěňátka, sama ještě štěně. A navíc nemocná. Tohle je Drake, naše milovaná kulička. A tohle je Drakeova sestřička. A tenhle modrooký krasavec je jeden z bratříčků.  Na fotkách jsou štěňátka stará tak pět neděl.  My si brali Draka na dvou měsících a ve svém provizorním pelíšku vypadal tak nějak akorát.    Dokonce i do postele se vešel. Úplně se mi zamžil zrak, když ty fotky vidím. Teď už se nějakou dobu do své bedýnky nevejde a z postele ho vyhazuju, jinak bych se tam nevešla já.  Je to naše příšerka. Rozhodně pohodář, který vydrží hodiny odpočívat, ale taky třeštidlo, které se s námi bude honit po dvorku. Nejraději si hraje s "bratrancem" Jupíkem. A skoro stejně rád má i Pandy mojí kamarádky, ale ta je přeci jen o pořádný psí chlup větší.   Odjakživa mám pátek třináctého jako š

  Asi jsem začala špatně. S blbou náladou. Ne že by ta nálada byla lepší, pořád se snažím odrazit ode dna, ale už tak nějak vidím nahoru.  Takže co mě za poslední rok potkalo hezkého? No jasně, ten pes. Miláček. Ale o něm jindy. Skoro báječná dovolená s tchyní. Tchyňka super, ale postýlky pro trpaslíčky. Takže do Jinolic klidně znova, ale mobilheim už nikdy. A taky bych příště uvítala víc výletů. Nebo aspoň jeden. Ale tělo jsem si protáhla. Ve vodě, jednoznačně. A hrát badminton s klukem, co se připravuje na tenisový turnaj, to bylo prostě top. Doma mi tělo protáhl modřín. Ten úplně nejdebilnější strom, který si někdo může vysadit před barák... Každý rok dobrých šest měsíců neskutečného bordelu ze spadaného jehličí. Všude. Na dvorku, na chodbě, na schodech, v rohožce, v předsíni, v kuchyni, v obývákovém koberci a vrcholem všeho je jehličí v posteli. Už nikdy víc. Po tom, co jsme byli v ohrožení požárem, protože kdosi z nepřizpůsobivých si podpálil vedleší barák a bylo jen otázkou šikov