Druhé postřehy

Do zlevněnky opravdu chodí různé typy lidí. Ti, kteří chtějí ušetřit na tom základním i ti, kteří si chtějí dopřát luxusní zboží, které v normálním českém krámu nenajdou. Ti, kteří jdou náhodou okolo i ti, kteří jdou prostě na pokec, protože u nás jim je dobře. A pak ti, kteří si jdou regulérně nakrást maximum zboží.  Od těch asi začnu. Ti mi pijou krev a zvyšují adrenalin. Co třeba pán, který mi v krámě zabloudil. Byl tam, viděla jsem ho, věděla jsem o něm a jen jsem se otočila, zmizel mi za rohem. Chtěla jsem ho jen upozornit, že pod schodama je zázemí a ne nákupní prostor, bylo mi ho líto... Jsem blbá. Blbá, blbá, BLBÁ. Pán stál na třetím schodu, nahoře na schodech batoh a košík a už si rval cosi do batohu. Houkla jsem dopředu na sousedovic synka, ať zamkne dveře a zavolá policii. A v tu ránu to začalo lítat zpátky do košíka... Uzená rolovaná plec v hodnotě asi tří stovek, druhá uzená plec, asi stejně velká, uzená krkovička, tak za čtyři stovky, nechyběla ani uzená kýta a uzený ...

Ještě dva týdny a bude to rok. Rok, kdy jsem po hodně dlouhé době zaměstnaná na hlavní pracovní poměr. Rok, kdy jsem prodavačka. Povolání, které bych si vlastně vůbec nikdy nevybrala. Ale fakt POVOLÁNÍ.  Ano, byla jsem zřejmě povolána. Asi jsem stvořena k tomu, abych stařenkám ukazovala, kde se skrývá ta nejlepší kysaná smetana, abych flirtovala se staříky, abych vtipkovala s muži mého věku a s ženami nepokrytě žertovala na téma "zboží v podprsence". Byla jsem stvořena k tomu, abych po krámě pobíhala s dětmi a dovolila jejich rodičům nerušený nákup.  No dobře, asi jsem byla stvořena i k tomu, abych bdělým zrakem pozorovala tlupy méně přizpůsobivých, co se více méně přizpůsobili kamerovému systému a absolutně se neostýchají krást.  Byla jsem stvořena k tahání dvacetikilových beden, k běhání po schodech, ke stání jedenáct hodin v kuse (kecám, sedám si na záchod, když jdu čurat),  ke stěhování zboží v chlaďácích, až mám modré prsty i k širokému úsměvu za kasou, když vys...

  Ještě loni touto dobou jsem litovala ubohé ženy z Ukrajiny, posílala nadbytečné oblečení, deky a dokonale přeprané plyšáky na ukrajinskou ubytovnu, povzbuzovala slečinku tím, že lepší brigáda, než recepční na ubytovně být nemůže, protože přeci dostává plat a ještě opravdově pomáhá a vlastně celkově jsem byla taková nadšená.  Teď slyším něpanimáju a vidím rudě. Nebo vlastně hůř. Žlutomodře. Když na mě v krámku volala ukrajinka, že jako děvočka, pojď sem a éto smetana? , tak nějak jsem to brala. Jako jo, fakt nemáme cedulky na regálech azbukou. Jenže když zrovna tahle ženská mi ještě po půl roce nerozumí, že to fakt není ke šlehání, ale zakysanka a že do kafe to dobrý nebude, jímá mě vztek. Žlutomodrý vztek. Jak je možný, že já jí rozumím, tady, doma, ve své zemi její řeč a ona není schopná se naučit ani pitomý děkuju? Takových mi tam chodí asi patnáct. V různém věku. Nechtějí se učit a nebudou se učit. Ale rozhodně očekávají, že já jim porozumím a ještě poradím. Jednu z nich...

  Pořád pracuju. Jakože vážně, úplně doopravdicky chodím do práce. Ono na tom není nic divného. Dospělá ženská, tři velký děti, ještě aby do práce nechodila... No, myslela jsem, že touhle dobou už budu zase nezaměstnaná, popřípadě v nějaké jiné práci. Obchůdek, do kterého jsem v listopadu nastoupila, se měl s koncem roku zavřít.  Jsme zlevněnka a z celého řetězce, jehož jsme součástí, jsme jediný obchod v kraji. A zavážet sto kilometrů kvůli mrňavému krámku...  Jenže...  Zhruba od půlky listopadu se nám zvedly tržby. Asi tak o polovinu. A to už se vyplatí.  Samozřejmě je jasné, proč se zvedly tržby po tom, co jsem nastoupila. Kdo by si nechtěl vystát veselou frontu u ženský, která ho okrade o kilo? Jako fakt. Mám strašnej problém s vracením na dvoustovku. Teda jen nákupy do stovky. Soustředím se na drobné, ale tu papírovku prostě zapomínám. Naštěstí už moji drazí zákazníci vědí, že tenhle problém mám a s veselým pomrkáváním hlásí, že jim ještě něco dlužím. Je di...

  Baruschka chodí do práce.  Jakože fakt, pracuju. A nejen to, já pracuju s radostí, přestože padám únavou. Já pracuju s úsměvem, přestože jsem prodavačka. A pozor, to PŘESTOŽE tam je naprosto právem. Jsme malý krámek na velice rušné třídě. Na střídačku čtyři ženský. Převzít zboží, nacenit, dát do regálů, prodat... Normálka. Dvacet kilo bedna salámu? Není problém. Patnáct beden? Pohoda, holky to odnosí... Asi to jde jinak, hodit na paleťák, nosit po kouskách... Ale sorry, jedem od sedmi od rána jen do šesti odpoledne, musí se to přece hodit do chlaďáků, na hraní s paleťákem není čas. A když si tak kráčíte s dvacetikilovou bednou po krámě a lidi se začnou ptát, jestli máte ty vajíčka z letáku, usmívat se je těžký. Mimochodem, vajíčka z letáku se nám v krámě ani nestačily ohřát a byly pryč. Tři minuty po otvíračce. A my máme poslouchat nespokojený zákazníky ještě celý týden... Ale to je všude. Jak dojde akční zboží, zákazníci se bouří. A je fuk, jak velký je to krám, případně je...

  Jupííí, my topíme. Kašlu na to, jestli někdy budu moct vytápět na omezenou teplotu, popravdě, nad dvacet stupňů tenhle kvartýr stejně nevytopíme, jakmile venkovní teplota klesne pod patnáct. I když...  Vlastně máme nová plastová okna a od května nový kotel. Do května jsme čekali na elektrikáře. V květnu nám zavěsili kotel, aby přišli na to, že máme děravou trubku k předsíňovému radiátoru. No a pak už to frčelo... Teda, to je ironie, kdyby to někoho zajímalo. Koncem srpna nám tu trubku přišli uříznout. Týden na to se dostavil svářeč, aby nám ji zavařil, protože kachlíky nikdo vysekávat nebude. Dneska tu byl instalatér, aby nám napojil novou trubku a hurááá, odpoledne stihl přijet i ten elektrikář. A víte co? Už mám teplo. Krásných devatenáct stupňů. Ještě včera večer jsme to poctivě zadýchávali na čtrnáct... Jinak co je u nás ještě nového? Vlastně nic. Pes štěká, stále ještě zvrací v autě a ještě pořád se nenaučil být sám doma. Slečinka, ta starší z mých smradek (holčiček) ko...

  Připadám si jako tenhle strom. Kořeny obnažené, zranitelné, ale vlastně pevné. Náruč i srdce mám do široka otevřené pro každého, kdo to potřebuje. Však co si budem povídat, s každým předaným obejmutím také jedno získávám. Čím jsem starší, tím širší je i náruč. Tím pevnější kořen.