Zmrzlá

 

Pořád pracuju.
Jakože vážně, úplně doopravdicky chodím do práce.
Ono na tom není nic divného. Dospělá ženská, tři velký děti, ještě aby do práce nechodila...

No, myslela jsem, že touhle dobou už budu zase nezaměstnaná, popřípadě v nějaké jiné práci. Obchůdek, do kterého jsem v listopadu nastoupila, se měl s koncem roku zavřít. 

Jsme zlevněnka a z celého řetězce, jehož jsme součástí, jsme jediný obchod v kraji. A zavážet sto kilometrů kvůli mrňavému krámku... 

Jenže... 

Zhruba od půlky listopadu se nám zvedly tržby. Asi tak o polovinu. A to už se vyplatí. 

Samozřejmě je jasné, proč se zvedly tržby po tom, co jsem nastoupila. Kdo by si nechtěl vystát veselou frontu u ženský, která ho okrade o kilo?
Jako fakt. Mám strašnej problém s vracením na dvoustovku. Teda jen nákupy do stovky. Soustředím se na drobné, ale tu papírovku prostě zapomínám.
Naštěstí už moji drazí zákazníci vědí, že tenhle problém mám a s veselým pomrkáváním hlásí, že jim ještě něco dlužím.
Je divný, že na pětikilo se mi to nestává, jen ty dvoustovky, ty jsou problém...
Ale musím se vrátit k těm vyšším tržbám...
Ne, asi to není mnou, i když si zásluhy vesele připisuju a vlastně mi je trošku připisuje i naše oblastní šéfka. Ale to, že tam jsme, máme luxusní šunku od kosti a dokonalé bramborové knedlíky, to se nějak rozneslo mezi lidma.
Ještě pořád se sice setkáváme s opovržlivými poznámkami o tom, že "to je přece prošlý", ale postupně nějak lidi přicházejí na to, že dobře skladovaná čokoláda chutná skvěle i půl roku po minimálce a že tu šunku opravdu vozí přímo od dodavatele a to, že plátky nejsou dokonalé, žaludku absolutně nevadí. 

S odchodem starého roku odešla i naše úžasná šéfka. No a tak nám přibyl synek od sousedů. Co si budem povídat, mě tam taky dotáhla jeho maminka.
Přímý šéf nám občas trošku chybí. Máme jen oblastní šéfku, která dojíždí jednou týdně. Prožene se krámkem jako tornádo, sdělí nám, co všechno jsme pos pokazili, trošku nás sprdne, trošku pochválí, nadiktuje, co všechno ještě máme udělat a zase zmizí.
Mám ji ráda. Je to skvělá ženská. Jen má s námi teď mnohem víc práce. A my bez vlastního šéfa prostě taky, no...
Objednávky si teď musíme vyřizovat sami, kontrolu spotřeby za nás taky nikdo neudělá, slevy si musíme vyžebrávat, dodáky počítat... Ani se nedivím že ta bývalá šéfka s tím sekla. 

Ale zato jsme plnohodnotně ve čtyřech a tím pádem máme každou druhou sobotu volnou.
No neberte to.
Teda pokud někdo z nás zrovna nechybí, to si pak berem nepokryté hodiny, protože je vážně lepší, když jsme na krámě ve třech.
Jako teď, kdy je jedna z nás doma s horečkama.

Poslední dobou mám ale další problém.
Venku se oteplilo a já teď v práci mrznu. Dokud totiž mrzlo venku, bylo na krámě tepleji. Teď se chodím ven ohřát.
Tři otevřený chlaďáky na poměrně malém prostoru udělají hodně.
U kasy, což je nejdál od chlaďáků, je asi tak deset stupňů. A ten maličký fukárek pod nohama je spíš k vzteku. Peče mi moje křečový žíly a to si nějak nemůžu dovolit. 

Ale dost stěžování.
Já se v práci totiž bavím. A se mnou se baví i naši kolegové. A zákazníci taky.

V prosinci jsme nosili santovské čepičky (Mimochodem, odbíhala jsem si k doktorovi a čepičku si zapomněla sundat. Holky mě varovaly, že vypadám jako blázen, ale proč ne, když to je psychiatr, že jo?), od března nám hlavy zdobily maličké kloboučky na gumičku. Protože přece jaro.
Když měla naše růžovoučká kolegyně narozeniny, přišli jsme všichni s nějakým růžovým doplňkem.
Na konci dubna jsme prodávali buřtíky ve špičatém klobouku.
Se zákazníkama vtipkujeme a prostě se všeobecně chováme děsně neprofesionálně.
A za tu neprofesionalitu dostáváme sem tam korunku navíc. Nebo dvojkorunku, pětikorunku a jednou dokonce dvacku.
A drobné nám zákazníci nechávají pod různými záminkami. Pro štěstí, na kalhotky (kalhotkovné máme jen od jedné paní), stříbrný nechci, za úsměv a jednou dokonce na semínko. Ale asi špatně zaléváme, moc to neroste.

Aspoň jednou týdně si odchytíme nějakého zloděje.
Fakt jsem nevěřila, že i ve zlevněnkách se krade. Ale jako fakt těžce.
Pochopila bych sušenku, budiž, ale hodit si pod kočárek celou bednu sušenek, to už chce fakt pevný nervy. Nebo si v klidu kráčet ke kase s plným košíkem a na poslední chvíli cuknout a i s tím košíkem vyběhnout z krámu...
Dneska to byla uzená rolovaná plec. Takřka dvoukilová. Minule kilové balení párků. A upřímně, nechci ani vědět, co všechno nám tak nějak uniklo, protože prostě nemáme oči všude. 

Jsem utahaná jako kůň. Nemůže všechno tahat mladej, to by se nám strhal a co potom bez něj, že jo...
Taky jsem za posledních deset let nenaběhala tolik schodů, jako za poslední půlrok.
Pořád chodím domů s tím, že potřebuju nejbližší židli a z té mě zvedněte, až bude čas jít spát.

Mimochodem, ten spací čas na mě kýval tak před půl hodinkou a já si toho nevšimla.
Jdu do pelíšku, protože zítra mě volná sobota nečeká. 

Tak zas někdy...