Světe zboř se...

 

Baruschka chodí do práce. 

Jakože fakt, pracuju.
A nejen to, já pracuju s radostí, přestože padám únavou.
Já pracuju s úsměvem, přestože jsem prodavačka.
A pozor, to PŘESTOŽE tam je naprosto právem.

Jsme malý krámek na velice rušné třídě. Na střídačku čtyři ženský. Převzít zboží, nacenit, dát do regálů, prodat... Normálka.
Dvacet kilo bedna salámu? Není problém. Patnáct beden? Pohoda, holky to odnosí...
Asi to jde jinak, hodit na paleťák, nosit po kouskách... Ale sorry, jedem od sedmi od rána jen do šesti odpoledne, musí se to přece hodit do chlaďáků, na hraní s paleťákem není čas.
A když si tak kráčíte s dvacetikilovou bednou po krámě a lidi se začnou ptát, jestli máte ty vajíčka z letáku, usmívat se je těžký.
Mimochodem, vajíčka z letáku se nám v krámě ani nestačily ohřát a byly pryč. Tři minuty po otvíračce. A my máme poslouchat nespokojený zákazníky ještě celý týden...
Ale to je všude. Jak dojde akční zboží, zákazníci se bouří. A je fuk, jak velký je to krám, případně jestli to je celý řetězec... 

Ale usmívám se. Usmívám se i venku na ulici a chudáci kolemjdoucí si nejsou jistí, jestli se jakože známe, nebo jestli jsem magor. 

Jsem magor.

Ale naše zákazníky většinou miluju. Miluju ty, kteří mají smysl pro humor, ač to třeba někdy hraničí s harašením. A někdy to je regulérní sexuální harašení.
Třeba pán ve frontě. 

"Vejce?" Klasická otázka, ale potutelný úsměv...
"Nemáme."
"Podrbat?" 

Jiný pán mi zas vysvětlil, že jsem genitální. Teda, geniální, ale genitální taky. 

Další pán, takový ztracený, uprostřed krámu na mojí nabídku, aby si vybral cokoliv, odpověděl, že teda "beru vás, mladá paní, vy jste taková úžasná". 

A korunu všemu nasadil pán, který mi dlouze vysvětloval, že mám nádherný úsměv. Pán byl buď zubař, ale na to nevypadal, nebo prostě zubofil... S mým předkusem? Jako fakt?

Ty lidi jsou prostě úžasný.
Většinou.
Ten dnešní feťák úžasný nebyl a navíc velice nevábně zapáchal. Ale asi se snažil být milý a nabídl nám, že nám koupí mýdlo.
Kolegyňka už to nevydržela a poslala ho někam. Slušně, ale rázně. 

Baví mě to tam. Baví mě to hodně, ale, upřímně, mám toho vážně plný kecky. Nastoupila jsem prvního listopadu a mám odmakáno asi milión hodin.
No dobře, tak jen stodvaadvacet. Chodím tam za tmy, vracím se za tmy a mám volné neděle.
Po dvaceti letech doma to je sakra ostrý nástup.
Po letech vstávání v deset musím vstávat v půl šesté... Po letech povalování chodím do práce pěšky a pak lítám po krámě. A do pelechu padám do desíti. Mrtvá. 

Fuj, normální život je šílený... 

No nic, jdu vydrbat hajzlík. To totiž běžně v týdnu nedávám. A taky koupelnu. A ten zbytek si asi nechám na víkend. Mám totiž svojí první volnou sobotu.