Budiž teplo

 

Jupííí, my topíme.
Kašlu na to, jestli někdy budu moct vytápět na omezenou teplotu, popravdě, nad dvacet stupňů tenhle kvartýr stejně nevytopíme, jakmile venkovní teplota klesne pod patnáct. I když... 

Vlastně máme nová plastová okna a od května nový kotel.
Do května jsme čekali na elektrikáře. V květnu nám zavěsili kotel, aby přišli na to, že máme děravou trubku k předsíňovému radiátoru.
No a pak už to frčelo...
Teda, to je ironie, kdyby to někoho zajímalo.
Koncem srpna nám tu trubku přišli uříznout. Týden na to se dostavil svářeč, aby nám ji zavařil, protože kachlíky nikdo vysekávat nebude.
Dneska tu byl instalatér, aby nám napojil novou trubku a hurááá, odpoledne stihl přijet i ten elektrikář.
A víte co?
Už mám teplo.
Krásných devatenáct stupňů.
Ještě včera večer jsme to poctivě zadýchávali na čtrnáct...

Jinak co je u nás ještě nového?
Vlastně nic.
Pes štěká, stále ještě zvrací v autě a ještě pořád se nenaučil být sám doma.
Slečinka, ta starší z mých smradek (holčiček) kompletně dostudovala hledá nějakou pořádnou práci, nejlépe k té brigádě, kterou si pořídila za dob studií.
A malá smradka už zase běhá.
Vlastně tam byla jedna novinka...
Už vím, že jde vykloubit čéška.
To si takhle v květnu přibelhala (opírala se o meč) na dvorek s tím, že dobývali hrad a ona jí tak nějak sjela noha a "neboj mámo, já to nahodila zpátky a už to bolí jen trochu, asi ani k doktorovi nemusíme".
Samozřejmě jsme k doktorovi jeli.
Synek byl tak hodný, že nás, po práci, dovezl.
Z "ani to moc nebolí" se vyklubala operace a čtvrt roku s ortézou. 

Jo, vlastně i ta dovolená v Chorvatsku byla s ortézou.
A ejhle, další novinka.
Poprvé jsme byli jako rodina na pořádné dovolené. Jakože v zahraničí.
Do teď jsme objevovali jen naše krásy.
Musím říct, že krásy v Chorvatsku taky mají něco do sebe.
Třeba ty úchvatné oleandry, fíkovníky, vavříny a další rostlinstvo...

No a pak už jen jedna novinka.
Tak nějak jsem, samozřejmě omylem, přestala brát antidepresiva.
Dokud jsem je brala, bylo mi všechno jedno. I to, že mi pomalu docházejí. Co je neberu už mě to možná trošku trápí, ale zas jsem bez nich nesvá a rozhodně neschopná zavolat psychiatričce a objednat se na další kontrolu.
Ale až se k tomu odhodlám a až si o tom pokecáme, zeptám se, jestli je ještě musím brát.
Já totiž nechci.
Pořád říkám, že s práškama jsem emočně chlap. A rozhodně ne já.
Bez nich se zas dokážu smát a povedlo se mi zase brečet. Lidi, jak on mi ten pláč chyběl... 

No a to by mohlo být asi tak všechno...