Druhé postřehy

  Ještě loni touto dobou jsem litovala ubohé ženy z Ukrajiny, posílala nadbytečné oblečení, deky a dokonale přeprané plyšáky na ukrajinskou ubytovnu, povzbuzovala slečinku tím, že lepší brigáda, než recepční na ubytovně být nemůže, protože přeci dostává plat a ještě opravdově pomáhá a vlastně celkově jsem byla taková nadšená.  Teď slyším něpanimáju a vidím rudě. Nebo vlastně hůř. Žlutomodře. Když na mě v krámku volala ukrajinka, že jako děvočka, pojď sem a éto smetana? , tak nějak jsem to brala. Jako jo, fakt nemáme cedulky na regálech azbukou. Jenže když zrovna tahle ženská mi ještě po půl roce nerozumí, že to fakt není ke šlehání, ale zakysanka a že do kafe to dobrý nebude, jímá mě vztek. Žlutomodrý vztek. Jak je možný, že já jí rozumím, tady, doma, ve své zemi její řeč a ona není schopná se naučit ani pitomý děkuju? Takových mi tam chodí asi patnáct. V různém věku. Nechtějí se učit a nebudou se učit. Ale rozhodně očekávají, že já jim porozumím a ještě poradím. Jednu z nich...

  Pořád pracuju. Jakože vážně, úplně doopravdicky chodím do práce. Ono na tom není nic divného. Dospělá ženská, tři velký děti, ještě aby do práce nechodila... No, myslela jsem, že touhle dobou už budu zase nezaměstnaná, popřípadě v nějaké jiné práci. Obchůdek, do kterého jsem v listopadu nastoupila, se měl s koncem roku zavřít.  Jsme zlevněnka a z celého řetězce, jehož jsme součástí, jsme jediný obchod v kraji. A zavážet sto kilometrů kvůli mrňavému krámku...  Jenže...  Zhruba od půlky listopadu se nám zvedly tržby. Asi tak o polovinu. A to už se vyplatí.  Samozřejmě je jasné, proč se zvedly tržby po tom, co jsem nastoupila. Kdo by si nechtěl vystát veselou frontu u ženský, která ho okrade o kilo? Jako fakt. Mám strašnej problém s vracením na dvoustovku. Teda jen nákupy do stovky. Soustředím se na drobné, ale tu papírovku prostě zapomínám. Naštěstí už moji drazí zákazníci vědí, že tenhle problém mám a s veselým pomrkáváním hlásí, že jim ještě něco dlužím. Je di...

  Baruschka chodí do práce.  Jakože fakt, pracuju. A nejen to, já pracuju s radostí, přestože padám únavou. Já pracuju s úsměvem, přestože jsem prodavačka. A pozor, to PŘESTOŽE tam je naprosto právem. Jsme malý krámek na velice rušné třídě. Na střídačku čtyři ženský. Převzít zboží, nacenit, dát do regálů, prodat... Normálka. Dvacet kilo bedna salámu? Není problém. Patnáct beden? Pohoda, holky to odnosí... Asi to jde jinak, hodit na paleťák, nosit po kouskách... Ale sorry, jedem od sedmi od rána jen do šesti odpoledne, musí se to přece hodit do chlaďáků, na hraní s paleťákem není čas. A když si tak kráčíte s dvacetikilovou bednou po krámě a lidi se začnou ptát, jestli máte ty vajíčka z letáku, usmívat se je těžký. Mimochodem, vajíčka z letáku se nám v krámě ani nestačily ohřát a byly pryč. Tři minuty po otvíračce. A my máme poslouchat nespokojený zákazníky ještě celý týden... Ale to je všude. Jak dojde akční zboží, zákazníci se bouří. A je fuk, jak velký je to krám, případně je...

  Jupííí, my topíme. Kašlu na to, jestli někdy budu moct vytápět na omezenou teplotu, popravdě, nad dvacet stupňů tenhle kvartýr stejně nevytopíme, jakmile venkovní teplota klesne pod patnáct. I když...  Vlastně máme nová plastová okna a od května nový kotel. Do května jsme čekali na elektrikáře. V květnu nám zavěsili kotel, aby přišli na to, že máme děravou trubku k předsíňovému radiátoru. No a pak už to frčelo... Teda, to je ironie, kdyby to někoho zajímalo. Koncem srpna nám tu trubku přišli uříznout. Týden na to se dostavil svářeč, aby nám ji zavařil, protože kachlíky nikdo vysekávat nebude. Dneska tu byl instalatér, aby nám napojil novou trubku a hurááá, odpoledne stihl přijet i ten elektrikář. A víte co? Už mám teplo. Krásných devatenáct stupňů. Ještě včera večer jsme to poctivě zadýchávali na čtrnáct... Jinak co je u nás ještě nového? Vlastně nic. Pes štěká, stále ještě zvrací v autě a ještě pořád se nenaučil být sám doma. Slečinka, ta starší z mých smradek (holčiček) ko...

  Připadám si jako tenhle strom. Kořeny obnažené, zranitelné, ale vlastně pevné. Náruč i srdce mám do široka otevřené pro každého, kdo to potřebuje. Však co si budem povídat, s každým předaným obejmutím také jedno získávám. Čím jsem starší, tím širší je i náruč. Tím pevnější kořen.

  Dneska je den, kdy jsem po hodně dlouhé době zapnula počítač. A proč já ho vlastně vypnula? Kdepak detox, kdepak moje oči, nic takového. Jen mi prostě přišlo zvýšení záloh za elektřinu, z důvodu zdražování. A to jsem ještě netušila, že deseti tisícema to nekončí. Neřeknu, kdyby moje společnost zkrachovala, to bych pak i chápala současnou cenu, ale ono ne, oni jen prostě zdražili. Záloha na tenhle měsíc a pak taky všechny následující, se mi vyšplhala na veselých třináct táců.  Z toho vyplývá, že bych si mohla zažádat o příspěvek na bydlení i v případě, že by moje příjmy přesáhly šedesát táců měsíčně. No, dobrej fór.  Ale to je fuk. To zrovna teď neřeším. Teď zrovna řeším mail učitelce, abych jí vysvětlila, že malá smradka v pondělí na lyžák nepojede, protože velká smradka je pozitivní a my jsme v karanténě. Jen tedy nevím, co budem všichni dělat, když puzzle od Vánoc už je dávno složené a malá smradka mi svoje nechce půjčit, protože si je přece chce poskládat sama. Vtip ...

    Jsem očkovaná. Mám tečku. Že mě bolela ruka, to bylo to nejmenší. Trošku teplota, prostě tak, jak to chodí. Co mě naštvalo víc, to byla menstruace. Tedy změna cyklu. K horšímu. Ale co mě naštvalo úplně nejvíc, to je to, že můžu všude. Můžu do hospody, do kina, ke kadeřnici, můžu kam chci. Sama. Holčičky si vzít nemůžu. Teda, ne že bych je chtěla někam brát nebo že bych sama chtěla někam jít, to ani náhodou, ale celý ten koncept mi přijde na hlavu postavený.  Už to, že když jela slečinka na Hubertskou zábavu, musela se testovat. Všechna testovací místa jsou beznadějně obsazená, nemluvě o tom, že neposkytují služby samoplátcům. Nakonec musela ukecávat ochranku, že si udělá test před nimi. Nelíbilo se jim to, ale kývli. Ochranka ale testovaná a ani očkovaná nebyla. Stejně tak obsluha... Tak tomu říkám logika. Já se nechám otestovat, abych nenakazila lidi u vedlejšího stolu, ale všechny nás může nakazit číšník, protože on povinnost testování nemá.  No a s tím očkován...