Významný den

 

Dneska je den, kdy jsem po hodně dlouhé době zapnula počítač.
A proč já ho vlastně vypnula?
Kdepak detox, kdepak moje oči, nic takového. Jen mi prostě přišlo zvýšení záloh za elektřinu, z důvodu zdražování.
A to jsem ještě netušila, že deseti tisícema to nekončí.
Neřeknu, kdyby moje společnost zkrachovala, to bych pak i chápala současnou cenu, ale ono ne, oni jen prostě zdražili.
Záloha na tenhle měsíc a pak taky všechny následující, se mi vyšplhala na veselých třináct táců. 

Z toho vyplývá, že bych si mohla zažádat o příspěvek na bydlení i v případě, že by moje příjmy přesáhly šedesát táců měsíčně.
No, dobrej fór. 

Ale to je fuk. To zrovna teď neřeším.
Teď zrovna řeším mail učitelce, abych jí vysvětlila, že malá smradka v pondělí na lyžák nepojede, protože velká smradka je pozitivní a my jsme v karanténě.
Jen tedy nevím, co budem všichni dělat, když puzzle od Vánoc už je dávno složené a malá smradka mi svoje nechce půjčit, protože si je přece chce poskládat sama.
Vtip je v tom, že ji to nebaví, takže se do toho nehrne, ale stejně trvá na tom, že já to skládat nebudu.
Přemýšlím, že bychom mohli třeba vymalovat, má být, na únor, celkem teplo... 

Počítač jsem zapnula kvůli trasování.

Myslím, že z celé situace má největší radost pes, protože nás bude mít všechny doma. Ale ono ho to přejde, až zjistí, že se nemůže rozvalovat na gauči, protože tam sedíme my, vytrasovaní. 

Jeho podivné spací polohy jsou zdrojem zábavy celé rodiny.
Ještě pořád si ho chválím.
Tohle absolutní zlatíčko nás sice občas potrápí, jako třeba šíleným otravovaváním, protože on si chce prostě hrát a všichni se starejte, ale schovávaná po bytě má taky svoje kouzlo.

Občas nás potrápí víc, svojí mlsnou držtičkou, ale to už je naše hloupost.
Jako když jsem neupozornila široké okolí na to, že psi nemůžou rozinky.
Jeho nejoblíbenější mlsací teta, ta, co dává ty báječný křížaly zkusila obměnu a když teda miluje sušená jablíčka, jak asi bude reagovat na hrstičku rozinek... Jako jo, fakt mu chutnaly.
Prosím, nedávejte psům rozinky. Ta chvilková radost a báječná chuť nového a sladkého vážně nestojí za dny strachu, bolesti bříška a kontroly každého zvednutí nožičky.
Nemluvě o vyholeném místečku na zadní noze a odebírání krve a stresu z toho, že ho někdo nutí ležet na tom pitomém vysokém stole, když on se tam přece bojí a navíc je ve stresu z toho, že na něm leží čtyři lidi.

Ale naše třicetikilové telátko je v perfektní kondici, je mladý, správně živený, perfektně osvalený a rozhodně schopný tu hrst rozinek zpracovat. Tedy, s pomocí léků, které mu malá smradka cpala do krku pod tlakem.
Krevní testy to jen potvrzují. Takže tam, kde jsem čekala sprdunk, jsme schytali samou chválu. 

A co je jinak nového?
Asi nic moc. Šílená sousedka se trochu zklidnila, možná jen proto, že v zimě nesedíme venku, ostatní sousedky jsou pořád v pohodě, protože my vlastně venku jsme. Jen je to takové kratší a tišší.
Minimálně jednou týdně si to kafe venku prostě dám. A je mi fuk, jestli zrovna leje, chumelí a nebo padají trakaře.
Zastaví mě jedině padající plechy, co nám lítaj ze střechy a to jen proto, že vítr teda zrovna nemusím.
Dvoreček vypadá jako jedno velké oraniště, bláta je po kotníky a jaro v nedohlednu. 

Čím dál víc přemýšlím nad tím malováním. Už proto, že něco nového přeci jen bude. Máme nový gauč a nový regál v obýváku, takže by si to novou výmalbu zasloužilo. Obývák nebyl malovaný už roky.

No, tak asi vyběhnu na půdu zjistit, jestli máme dost barvy, protože si ji přece nepojedem koupit, když jsme v karanténě.
Ach jo, to je taaaak omezující.
A vlastně se ještě asi budu muset zaregistrovat na test. Spíš jen proto, abych věděla... Abych věděla, jestli mě hlava bolí jen tak, i když je to jinak, než obvykle, jestli ty bolesti zad, jiné než z únavy nebo přeležení, patří k vyššímu věku a jestli ztácím zrak a rovnováhu jen prostě proto, že venku zrovna neprší...

Tak já jdu na to. A na ten mail...