Druhé postřehy

    Jsem očkovaná. Mám tečku. Že mě bolela ruka, to bylo to nejmenší. Trošku teplota, prostě tak, jak to chodí. Co mě naštvalo víc, to byla menstruace. Tedy změna cyklu. K horšímu. Ale co mě naštvalo úplně nejvíc, to je to, že můžu všude. Můžu do hospody, do kina, ke kadeřnici, můžu kam chci. Sama. Holčičky si vzít nemůžu. Teda, ne že bych je chtěla někam brát nebo že bych sama chtěla někam jít, to ani náhodou, ale celý ten koncept mi přijde na hlavu postavený.  Už to, že když jela slečinka na Hubertskou zábavu, musela se testovat. Všechna testovací místa jsou beznadějně obsazená, nemluvě o tom, že neposkytují služby samoplátcům. Nakonec musela ukecávat ochranku, že si udělá test před nimi. Nelíbilo se jim to, ale kývli. Ochranka ale testovaná a ani očkovaná nebyla. Stejně tak obsluha... Tak tomu říkám logika. Já se nechám otestovat, abych nenakazila lidi u vedlejšího stolu, ale všechny nás může nakazit číšník, protože on povinnost testování nemá.  No a s tím očkován...

  "Mami, vždyť je to úplně jednoduchý..." Moje dcera se mi pokouší vysvětlit, jak stisknutím tří tlačítek za sebou spustím tiskárnu a okopíruju si papír. Jak mám třináctiletý holce vysvětlit, že pro mě není jednoduchý ani vstát ráno z postele? Moje IQ je někde u nuly. Jsem totálně vyčerpaná ze všeho, co je doma. A ne, není to tím, že jsem doma dlouho. Ne, nenudím se. Já si totiž umím číst. A kdyby nic, pořád mám spoustu věcí na přemýšlení, můžu psát, malovat... Jen zrovna teď toho moc nezvládám, no... Málokdo si uvědomí, co to je za práci. Být matka. A být matka mojí smradky, tak to už chce fakt hodně. Že mi holky neumyjí nádobí, neutřou ho, nevynesou koš, pokud se jim pětkrát neřekne, to je pohoda. V mém nejhorším období si zvykly, že po nich nic nechci a zvlčily. Ale blýská se na lepší časy. Lesanda už se nebude jen válet doma, opět nastoupila ke studiu. Ne, žádná vějška, jen angličtina, ale aspoň něco. Ale ta malá, to je fakt trest. V hezkých dnech je schopná jít dvacetkrá...

  Moje úložiště na Google účtu je téměř plné. No aby ne. Fotím. Kdepak, rozhodně ne jako Čerf, ani náhodou. A taky si nefotím jídlo a jen málokdy fotím děti. Mám stovky fotek psa, prakticky všechny ve stejné poloze. Mám určitě aspoň tisícovku fotek kytek. Každou duhu, kterou vidím, vyfotím aspoň šestkrát a že jsem jich viděla dost. A taky mám mraky mraků. Fotím si svá mýdla, svoje svíčky, svoje malované kamínky, všechny nalezené kamínky, uklizený dvorek, vypleté záhonky, posekaný trávník, ořezané stromy, dvorečkové akce a v neposlední řadě taky každý oheň ze všech úhlů a za různých světelných podmínek. Za posledních sedm let mám taky sedmero vánočních stolů, sedmero vánočních stromečků (před zdobením, nazdobený, při odstrojování, odstrojený) , jednadvacet adventních věnců, pětatřicet dušičkových věnců, nepočítaně podzimních a zimních truhlíků a ještě daleko víc rodinných i nerodinných oslav. Motýlky, mouchy, včely, červíky, housenky, mravence i mrtvé potkany. Města, vesnice, lesy, ...

  Kdepak, to není horor, tohle je veselá a hlavně šťastná realita.  Uprostřed sychravého listopadu se na svět vykulilo šest štěňátek. Pět kluků a jedna holčička.     Tohle je hrdá maminka. Moc mladá na štěňátka, sama ještě štěně. A navíc nemocná. Tohle je Drake, naše milovaná kulička. A tohle je Drakeova sestřička. A tenhle modrooký krasavec je jeden z bratříčků.  Na fotkách jsou štěňátka stará tak pět neděl.  My si brali Draka na dvou měsících a ve svém provizorním pelíšku vypadal tak nějak akorát.    Dokonce i do postele se vešel. Úplně se mi zamžil zrak, když ty fotky vidím. Teď už se nějakou dobu do své bedýnky nevejde a z postele ho vyhazuju, jinak bych se tam nevešla já.  Je to naše příšerka. Rozhodně pohodář, který vydrží hodiny odpočívat, ale taky třeštidlo, které se s námi bude honit po dvorku. Nejraději si hraje s "bratrancem" Jupíkem. A skoro stejně rád má i Pandy mojí kamarádky, ale ta je přeci jen o pořádný psí chlup větší....

  Asi jsem začala špatně. S blbou náladou. Ne že by ta nálada byla lepší, pořád se snažím odrazit ode dna, ale už tak nějak vidím nahoru.  Takže co mě za poslední rok potkalo hezkého? No jasně, ten pes. Miláček. Ale o něm jindy. Skoro báječná dovolená s tchyní. Tchyňka super, ale postýlky pro trpaslíčky. Takže do Jinolic klidně znova, ale mobilheim už nikdy. A taky bych příště uvítala víc výletů. Nebo aspoň jeden. Ale tělo jsem si protáhla. Ve vodě, jednoznačně. A hrát badminton s klukem, co se připravuje na tenisový turnaj, to bylo prostě top. Doma mi tělo protáhl modřín. Ten úplně nejdebilnější strom, který si někdo může vysadit před barák... Každý rok dobrých šest měsíců neskutečného bordelu ze spadaného jehličí. Všude. Na dvorku, na chodbě, na schodech, v rohožce, v předsíni, v kuchyni, v obývákovém koberci a vrcholem všeho je jehličí v posteli. Už nikdy víc. Po tom, co jsme byli v ohrožení požárem, protože kdosi z nepřizpůsobivých si podpálil vedleší barák a bylo jen otáz...

 Tak jsem si hrábla na dno. Kdepak, žádné sametově hladké oblázky. Jen tuny špinavého bahna, černého, neprostupného a dusícího.  Už dlouho nejsem schopná se z toho vypsat. Dřív jsem tohle řešila článkem, u kterého jsem si srovnala myšlenky. Teď beru antidepresiva. Moc dlouho. Místo, abych sedla ke klávesnici, vezmu si neurol. Jedna maličká kulatá pilulka a ejhle, já můžu i usnout. Stresových faktorů je nějak víc. Asi nejhorší je pořád tady v baráku.  Zazvoní mi telefon, cinkne zpráva a já už nemůžu dýchat, srdíčko hrozí, že za žebrama nevydrží a hlava se motá. Sousedka. Štěkna. Vyřadila jsem ji z kontaktů, zablokovala a ono to je horší. Stačí, aby vrzlo jejich okno a já panikařím. Stačí, aby jí zařvalo mimino, zaštěkal pes a já automaticky čekám, že za to zase můžu já. Bývaly jsme fakt kamarádky. Aspoň já si to myslela. Vařila jsem jejím dětem, když ona nemohla. Hlídala jsem je, když ona jela do kriminálu za tím svým. Dávala jsem jí na cestu, jemu jsem pekla bábovku. Obět...

 Sousedi nad námi se zase hádají. Ono by mi do toho nic nebylo, ale já se chtěla v klidu vykoupat a ono to nejde. A taky se mi stává, že se chci na dvorečku usadit s návštěvou, ale ten kravál nám nedovolí ani pořádný pokec. Většina mých známých už si zvykla, bavíme se venku tím, že to je rozhlasová hra na pokračování. Soused je kliďas, ale s tou jeho štěknou se to nedá. Teda, ona to je vlastně docela fajn holka, ale jen do prvního piva, pak je to zadřený kolovrátek, který omílá jednu křivdu za druhou a pro jistotu vytahuje i křivdy takřka stoleté. No, stoleté ne, je jí teprve pětatřicet, ale křivdy pětileté určitě. Ovšem největší problém je, že soused ráno ve tři vstává a ona se prostě hádat chce a pokud se mu podaří jít spát a někde v pauze na nádech usnout, pak jsem člověk nejbližší já. V nejlepším případě pod oknem, v horším na telefonu a v tom úplně nejhorším tady u nás.  Soused chlastá. Víme to tady všichni. Víme, že má po dvorku poschovávané flašky. Taky víme, že na to t...