Tak znova

 

Asi jsem začala špatně. S blbou náladou.
Ne že by ta nálada byla lepší, pořád se snažím odrazit ode dna, ale už tak nějak vidím nahoru. 

Takže co mě za poslední rok potkalo hezkého?

No jasně, ten pes. Miláček. Ale o něm jindy.
Skoro báječná dovolená s tchyní.
Tchyňka super, ale postýlky pro trpaslíčky. Takže do Jinolic klidně znova, ale mobilheim už nikdy. A taky bych příště uvítala víc výletů. Nebo aspoň jeden. Ale tělo jsem si protáhla. Ve vodě, jednoznačně. A hrát badminton s klukem, co se připravuje na tenisový turnaj, to bylo prostě top.
Doma mi tělo protáhl modřín.
Ten úplně nejdebilnější strom, který si někdo může vysadit před barák... Každý rok dobrých šest měsíců neskutečného bordelu ze spadaného jehličí. Všude. Na dvorku, na chodbě, na schodech, v rohožce, v předsíni, v kuchyni, v obývákovém koberci a vrcholem všeho je jehličí v posteli. Už nikdy víc. Po tom, co jsme byli v ohrožení požárem, protože kdosi z nepřizpůsobivých si podpálil vedleší barák a bylo jen otázkou šikovnosti hasičů, jestli se oheň po modřínu přenese k nám, šel strom dolů.
Patnáctimetrová kráva padla.
A prej větve, co jsou u nás, si můžem nechat a spálit. Nebo že to uklidí dělníci, ale až budou mít čas. Už je to měsíc a ještě nemají uklizenou svojí stranu. My ano. Hned ten den. Hromada větví, klády, bordel. A večer už nebylo poznat, že nad naším dvorkem kdy modřín stál. Jen za kůlnama je pečlivě narovnaná hranička dřeva. Tři ženský a tlupa dětí. Hromada o délce pěti metrů, na šířku dva a na výšku metr a půl. A maličké ohniště. Jedna sekera, dvoje hrábě.
No co, loni to byly větve z vrb. Letos už jen troška listí a můžu se těšit na zimu.

Jo, ale bycha, nejlepší zpráva nakonec. Slečinka úspěšně odmaturovala. Hotovo, šlus.
Jo, taky to není jen jupííí a hop, pořád nemá hotovou autoškolu a příští týden se hlásí na pracák. Ale už je to aspoň něco. 

No a co dál?
Zbývá mi sklidit dýničky. Kdepak, žádné dýně. Ta největší je velká asi jako tenisák. Až je sklidím všechny, uvařím nám polívku. Tak pro nás čtyři. S nouzí.
A ještě si snad domů nastěhuju kytky. Letní se všechny od začátku prázdnin, kdy nám začali dělat okna. Plastová okna jsou super, ale od té doby čekám na parapety. Ne, nestal se zázrak a parapety snad budou v průběhu října.
A chystám se na podzimní truhlíky. Myslím, že do listopadu se do toho dokážu dokopat. 

No a pak se ještě musím dokopat k tomu, abych napsala něco o tom psíkovi.
Protože ten je vážně úžasný. 

Ale vidím to slibně. Vždyť přece začínám znovu, s vyhlídkou na krásnou budoucnost, ne?