Podzim a fotky

 

Moje úložiště na Google účtu je téměř plné.
No aby ne. Fotím. Kdepak, rozhodně ne jako Čerf, ani náhodou. A taky si nefotím jídlo a jen málokdy fotím děti.
Mám stovky fotek psa, prakticky všechny ve stejné poloze. Mám určitě aspoň tisícovku fotek kytek. Každou duhu, kterou vidím, vyfotím aspoň šestkrát a že jsem jich viděla dost. A taky mám mraky mraků. Fotím si svá mýdla, svoje svíčky, svoje malované kamínky, všechny nalezené kamínky, uklizený dvorek, vypleté záhonky, posekaný trávník, ořezané stromy, dvorečkové akce a v neposlední řadě taky každý oheň ze všech úhlů a za různých světelných podmínek.
Za posledních sedm let mám taky sedmero vánočních stolů, sedmero vánočních stromečků (před zdobením, nazdobený, při odstrojování, odstrojený), jednadvacet adventních věnců, pětatřicet dušičkových věnců, nepočítaně podzimních a zimních truhlíků a ještě daleko víc rodinných i nerodinných oslav.
Motýlky, mouchy, včely, červíky, housenky, mravence i mrtvé potkany.
Města, vesnice, lesy, vody, louky i hory.
Stromy. Těch mám mraky.

Prakticky žádná z těch fotek by neprošla pod jakýmkoliv káravým pohledem, ale popravdě, některé z nich mě chytají za srdce. Někdy proto, že okamžik focení byl důležitý, jindy proto, že vyjadřují moji náladu. Nebo podporují. Nebo zlepšují. 

Ten strom v mlze. No, není úplně podzimní, je vlastně už prosincový, ale stejně, mlha patří k podzimu. A vždycky, když narazím na tuhle fotku, mám chuť si zapálit svíčku. A tak tady za mnou jedna hoří a vylepšuje mi den. 

Podzim je prostě nádherný. Nejdřív jasný a zářivý, později tajemný a mlhavý. 

A někdy trošku matoucí.
Příroda je úžasná a dokonalá. Dokáže nádherně zkombinovat barvy a dokáže i zkombinovat dvě roční období. Tedy podzim a k němu přidat závan jara, jako na staré jablůňce, kdesi na sídlišti. 

Těším se na ty mlhy a sama sobě slibuju, že letos ten kontrast žlutého javoru a zelené vrby nevyfotím. Stačí, že jsem na konci jara fotila zelené lístky s mladými červenými na koncích větviček. 

 

Jako každý rok. Letos se prostě budu jen a jen kochat.
A ne, už si nebudu fotit tu nádheru, co roste na naší vrbě. Jsem blázen, vrbu mám u baráku, můžu kdykoliv sejít těch pár schodů, projít po chodníčku a vrbu si třeba i pohladit. Kdepak, to já dělám, jen si vezmu i telefon a trošku si blýsknu, protože co kdyby...  

Tohle je pro mě dlouhovlasá panna zarůstající do vrby, protože odolala vábení našeho vodníka. 

Fotím jen na telefon, ale na svět se dívám jinýma očima. Moje fotky nemají hodnotu, ale to, co vidím, to hodnotu má.
Hodnotu okamžiku i věků, záblesku i stínu. Je to prostě jen pocit, ale pocity v nás zůstávají. A čím líp koukám, tím lepší pocity mám a tím mám bohatší život.