Pátek třináctého
Kdepak, to není horor, tohle je veselá a hlavně šťastná realita.
Uprostřed sychravého listopadu se na svět vykulilo šest štěňátek.
Pět kluků a jedna holčička.
Tohle je hrdá maminka. Moc mladá na štěňátka, sama ještě štěně. A navíc nemocná.
Tohle je Drake, naše milovaná kulička.
A tohle je Drakeova sestřička.
Na fotkách jsou štěňátka stará tak pět neděl. My si brali Draka na dvou měsících a ve svém provizorním pelíšku vypadal tak nějak akorát.
Úplně se mi zamžil zrak, když ty fotky vidím.
Teď už se nějakou dobu do své bedýnky nevejde a z postele ho vyhazuju, jinak bych se tam nevešla já.
Odjakživa mám pátek třináctého jako šťastný den. Ale od letoška vím jistě, že v pátek třináctého se stávají ty nejkrásnější věci.
Nám ten listopadový pátek přinesl kupu štěstí. Momentálně třicetikilovou kupu.
Tahle třicetikilová kupa je právě teď trošku nespokojená, protože panička si sedí u počítače a nehraje s ním na schovku. Takže budu muset vstát, nahnat psa pod postel a poběžím se někam schovat. Už jen proto, abych viděla ten psí úsměv, vyvolaný tím, že mě za dveřmi od koupelny našel.
Já už si život bez psa ani neumím představit. Barča je náš třetí a zřejmě bude i poslední. Nám věk neúprosně přibývá, takže budeme mít co dělat sami se sebou a venčení by mohl být problém. Baruško, ten modrooký krasavec, to je fakt krasavec. Zdravím 😀
OdpovědětVymazatJo, to venčení... Chtěla nám ho ohlídat tchyňka, ale náš hajzlík na vodítku pořádně neumí a moje báječná tchyňka je štíhlounká... Bojím se, že by za ním vlála...
VymazatA taky už si nějak neumím představit podlahu bez chlupů a prostěradla bez otisků tlapek. :-) Vždyť já bych se pak musela zlobit na holky a to by byl průšvih. :-) Takže život bez slintavé obludky už taky ne. :-)
Tak tohle je štěstí s živočíškem. Zná je každý, kdo si psa pustí do srdíčka. I naše Terezka (25 kg) stahuje děti a sousedy k nám, když jdeme krajinou při venčení. Radost z toho, že se proběhne, je zjevná i z toho, jak se v určeném čase vlísává, aby se šla panička "vyvenčit".
OdpovědětVymazatPřeji vám hodně společné radosti. Ukuťte mu větší ležení, pokud už jste mu je nedopřáli. Poležení si bude pořádně užívat ☺ ♥
Neboj Kitty, má báječný měkoučký pelíšek, hned před naší postelí a utíká tam, jakmile ho popadne pocit, že v naší posteli překáží. Třeba když si někdo z nás přitáhne peřinu, na které zrovna leží, nebo když má pocit, že ho chce někdo pohladit. Není zrovna mazlík, to raději uteče. :-) Ale jinak pelíšek moc nevyužívá. Raději si ustele pod stolem, případně na gauči. Není rád sám.
VymazatMy máme kočičky, protože do paneláku jsme pejska nechtěli. Kluci měli morčátka a když odešli z domu, pořídil nám nejmladší syn Mudlu a po roce k nám přišel nalezenec MUF se sestřičkou Žofinkou. Ta "odešla" kvůli nemoci FIP, zřejmě ji měla v tělíčku už při nalezení. Stejně nám ale chyběla a dodnes na ni nezapomenu. Kočky nám zpestřují život, máme se o koho starat, rády se mazlí, občas blbnou honí se po bytě. Doufám, že dožijeme společně, těžko bychom ve svém věku mohli začínat s dalšími.
OdpovědětVymazatNaši si na stará kolena pořídili starého psa. Že si ho vezmou na dožití. Myslím, že pokud je to napadne znovu, budu jim to vymlouvat. Pes vydržel jen pár měsíců, ale stál hodně. A hlavně se společně nějak nedokázali úplně sžít. Naši svoje potřeby a návyky, pes svoje potřeby a zvyky... Kdepak. Ale kočičky mají. Takové ty venkovní, plaché, co se lísají jen k tátovi, ale zato ochotně.
VymazatMilá Baru,
OdpovědětVymazathrozí, že se mi odstěhuje sousedka s kočkou.... A už teď je mi z toho smutno... Nejprve měla 3 (před 3 roky). Pak, zrovna, jak píše Ruženka, dostal kocourek FIP. A loni se zas jeho matka někde otrávila... Zbyla už jen poslední kočina (zrovna dneska u mě proběhla její, mňau, ranní inspekce). A jestli ještě ta zmizí se svou paničkou...