Jednoduchý?

 

"Mami, vždyť je to úplně jednoduchý..."
Moje dcera se mi pokouší vysvětlit, jak stisknutím tří tlačítek za sebou spustím tiskárnu a okopíruju si papír.
Jak mám třináctiletý holce vysvětlit, že pro mě není jednoduchý ani vstát ráno z postele?
Moje IQ je někde u nuly.
Jsem totálně vyčerpaná ze všeho, co je doma. A ne, není to tím, že jsem doma dlouho. Ne, nenudím se. Já si totiž umím číst. A kdyby nic, pořád mám spoustu věcí na přemýšlení, můžu psát, malovat...
Jen zrovna teď toho moc nezvládám, no...
Málokdo si uvědomí, co to je za práci. Být matka.
A být matka mojí smradky, tak to už chce fakt hodně.
Že mi holky neumyjí nádobí, neutřou ho, nevynesou koš, pokud se jim pětkrát neřekne, to je pohoda.
V mém nejhorším období si zvykly, že po nich nic nechci a zvlčily.
Ale blýská se na lepší časy. Lesanda už se nebude jen válet doma, opět nastoupila ke studiu. Ne, žádná vějška, jen angličtina, ale aspoň něco.
Ale ta malá, to je fakt trest.
V hezkých dnech je schopná jít dvacetkrát ven a z toho devatenáctkrát si nevzít klíče. A když si je jednou vezme a otevře si s nimi, pak je doma někde pohodí a týden je hledám.
Po každém jejím sprchování musím vytírat koupelnu, mýt zrcadlo, ždímat předložku před vanou, vyhazovat odličovací tampónky a navíc kontrolovat stav MOJÍ kosmetiky, jestli mi vůbec něco zbylo.
Pěna na holení záhadně mizí hned po tom, co ji koupím.
A to je jen nástin koupelny.
Smradka je šikovná a peče. Třeba dneska musím ještě umýt celou kuchyň, protože je všude ORANŽOVÁ poleva na buchtu, kterou si vymyslela. Kdyby to byla bílá, tak mě netrápí ani na kachlíkách, ani na sporáku, ale ne, ona ji musela udělat oranžovou. Samozřejmě, že by si to mohla a měla smradka uklidit sama, ale poctivě přiznám, že než ji k tomu dokopávat, je pro mě jednodušší to udělat sama. Už nemám sílu na výchovu.
Ale jinak jo, je to lepší, už mám sílu na to to uklidit.
A taky chodím ven se psem. Většinou na dvorek, ale čas od času už zase i na procházky.
Taky to není snadný. Drak je zlatíčko, ale jak je na vodítku, nesmí ho nic rušit. Půlnoční procházky jsou pohoda, všude klid, nikde nikdo, pes jde skoro u nohy a já si užívám ticho a světla lamp.
Za dne pes stávkuje. Tu je jezevčík, se kterým se musí porvat, támhle troubí auto, pod které musí skočit, ten buldoček je taky k sežrání a kdyby nic, budem přece aspoň honit spadané listí.
Po včerejšku mám v dlaních hluboké rýhy ve tvaru půlměsíčků, to jak jsem držela vodítko a zarývala si do dlaní nehty, odřený malíček, hezky na kloubku, jak se mi dostal do smyčky od vodítka, nateklý ukazováček, ani nevím, jak se to stalo a zvrknutou nohu. Jo a bloklý záda, jak to pometlo najednou cuklo, když jsem to nečekala. Taky bouli na čele, od značky. Ale zas jsem o ni zastavila, což je fajn.
Telecí pes musel nakrátko, takže mi šel kus cesty jen po zadních, jak se o vodítko opíral. Kdepak, já si nechám noční procházky a ve dne ať ho venčí někdo jiný.

Ale jinak se mám dobře, to zas jo.
Listí se barví do červena, listopadky jsou v plném květu a večery při svíčkách jsou romantické.