Štěkna

 Sousedi nad námi se zase hádají.
Ono by mi do toho nic nebylo, ale já se chtěla v klidu vykoupat a ono to nejde.
A taky se mi stává, že se chci na dvorečku usadit s návštěvou, ale ten kravál nám nedovolí ani pořádný pokec. Většina mých známých už si zvykla, bavíme se venku tím, že to je rozhlasová hra na pokračování.
Soused je kliďas, ale s tou jeho štěknou se to nedá.
Teda, ona to je vlastně docela fajn holka, ale jen do prvního piva, pak je to zadřený kolovrátek, který omílá jednu křivdu za druhou a pro jistotu vytahuje i křivdy takřka stoleté. No, stoleté ne, je jí teprve pětatřicet, ale křivdy pětileté určitě.
Ovšem největší problém je, že soused ráno ve tři vstává a ona se prostě hádat chce a pokud se mu podaří jít spát a někde v pauze na nádech usnout, pak jsem člověk nejbližší já.
V nejlepším případě pod oknem, v horším na telefonu a v tom úplně nejhorším tady u nás. 

Soused chlastá. Víme to tady všichni.
Víme, že má po dvorku poschovávané flašky. Taky víme, že na to tak úplně nemají, že dluží, kam kouknou...
Jo, tady sousedku chápu a mohla bych s ní soucítit. Jenže ona chlastá taky. Možná ne tolik, ale ono to stačí. A hlavně, kdykoliv se napije, je hádavá. Vždycky. Ještě jsem ji, za celé ty roky, nezažila opilou a v dobré náladě. Jak má pivo, já se klidím.
Klidím se prakticky každý den. 

Kruci, já s ní žít, chlastám taky. I teď, když to slyším, přemýšlím nad panákem. 

Ona si tahle ženská totiž nevidí do huby. Absolutně si neuvědomuje, že by taky mohla ostatním kolem sebe ubližovat jen tím, co řekne.
Třeba když toho jejího sebrali za alimenty a ona řešila, jak to zvládne sama. Vysvětlovala jsem jí, že to půjde, že to nějak dá, že holt si děti dají občas topinky a játrovou omáčku, špagety po uhlířsku a podobně.
Její odpověď mě dostala do kolen...

"To jako, že bych měla počítat každou korunu a žít jako socka? Jako ty?"

Já to vzdala... Ani nemělo smysl se rozčilovat.
Ona to tak prostě vidí. Protože neutrácím zbytečně, jsem socka. Protože řeknu, že na grilovačky třikrát týdně nemám. Nebo na chlast...
Ona nevidí, že mám zaplacený nájem i elektřinu, že máme pojištěné děti i domácnost, že si vozíme prdel v autě, že platíme intr, obědy ve škole, stavebko, že pro potřeby všech sousedů koupíme koště, hrablo, hrábě, motyky, sekačku...
Vlastně asi ne pro potřeby všech...
Taky už jsem si zvykla na některé kouzelné větičky. 

"Jé, já bych ho poslala odházet sníh, ale nemáme hrablo."
"Jé, ty hrabeš listí? No, kdybych měla hrábě, udělala bych to, ale já nemám..."
"Ty jo, kdo poseká trávník? Teda my ne, nemáme sekačku."

Pak jsou ještě další kouzelné věty. Nebo vlastně jedna. Následuje vždy po činu. Ale jako fakt vždycky. 

"Jé, já bych to zítra udělala." 

A pak je fuk, jestli ten čin je zametání chodby, zalévání kytek, sbírání hraček po dětech, úklid po ořezávání vrb... 

Neříkám, že mě nevytočí. Vlastně mě tak trochu vytočí každá její hláška, naštěstí mám smysl pro humor a skvělou druhou sousedku. A lidská blbost, ve své nekonečnosti, je skvělý námět na pořádnou srandu. 

A jak tahle blbost vlastně vypadá?
Představte si třicátnici, která má okolo metráku. Takže o nějakých 25 kilo víc, než moje maličkost.
A teď si ji představte, jak mi vypráví svůj rozhovor se svým bývalým. 

Že on má novou babu:
Ona: A jaká je?
On: Tlustá.
Ona: Jako hodně tlustá?
On: No, jo. Je hodně tlustá.
Ona: Jako tlustší, než Bára?
On, opravdu udiveně: No jo, je tlustší, než Bára.
Ona, nevěřícně a v úžasu: Jako fakt ještě tlustší, než Bára? 

Jo, její bývalý je na baculky. Ta nová je asi tak stejná, jako tahle...
A tenhle rozhovor mi ONA vyprávěla a nezapomínala dát důraz na správná slova, nezapomněla ani na ten užaslý tón... 

Jednou se k nám přišla zvážit. Vlezla na váhu a ještě poprosila, abych jí přečetla čísílko, že ona tam nevidí.
Pak že se mám zvážit já, aby viděla, kolik ještě může přibrat. Milá hláška, co? Jenže to byl jen začátek. 

"Cože? Jak je možný, že vážim víc a ty vypadáš hůř?" 

Kdyby z ní tyhle věty padaly po pivu, bylo by to asi v pohodě, ale tyhle věty plodí za střízliva. Ale ona neříká nic špatně, ona jen prostě řekne fakt tak, jak ho sama vidí.
Jen začíná být zajímavé, že podobné fakty (tloušťku, lenost, neschopnost vařit...) vidí jen na mě a ostatním děvčatům v domě se to začíná zajídat. Ne proro, že by taky chtěly být terčem podobných poznámek, ale proto, že to vidí jako dost velikou křivdu.
Trošku se bojím, že se tady schyluje k něčemu dost ošklivému.
A přitom je to taková sranda...