Na dně

 Tak jsem si hrábla na dno. Kdepak, žádné sametově hladké oblázky. Jen tuny špinavého bahna, černého, neprostupného a dusícího. 

Už dlouho nejsem schopná se z toho vypsat.
Dřív jsem tohle řešila článkem, u kterého jsem si srovnala myšlenky. Teď beru antidepresiva. Moc dlouho.
Místo, abych sedla ke klávesnici, vezmu si neurol.
Jedna maličká kulatá pilulka a ejhle, já můžu i usnout.
Stresových faktorů je nějak víc.
Asi nejhorší je pořád tady v baráku. 

Zazvoní mi telefon, cinkne zpráva a já už nemůžu dýchat, srdíčko hrozí, že za žebrama nevydrží a hlava se motá.
Sousedka. Štěkna.
Vyřadila jsem ji z kontaktů, zablokovala a ono to je horší.
Stačí, aby vrzlo jejich okno a já panikařím.
Stačí, aby jí zařvalo mimino, zaštěkal pes a já automaticky čekám, že za to zase můžu já.

Bývaly jsme fakt kamarádky. Aspoň já si to myslela.
Vařila jsem jejím dětem, když ona nemohla. Hlídala jsem je, když ona jela do kriminálu za tím svým. Dávala jsem jí na cestu, jemu jsem pekla bábovku. Obětovala jsem všechny svoje šminky a pěkný hadříky, aby ona byla na té návštěvě ta nejkrásnější. 

Podporovala jsem je, když se vrátil. Vyslechla jsem si stovky hodin nářků, jak je to s ním těžký. Stála jsem za ní, když se milovali, stála jsem za ní i když se nenáviděli. 

Nevím, co se stalo.
Teda, tuším...
Mám se dobře. Aspoň navenek. Milujícího muže, úsměv na rtech, báječného psa. Kamarádky. Děti, se kterými můžu i pokecat a už pár let dokonce i popít.
Zvládnu si domácnost, brigádu, záhonky, trávník a ještě stihnu upéct buchty pro celý barák.
Nechlastám.
Nejsem bohatá, ani náhodou, ale mám zaplacený nájem. No, nevyskakuju si. Taky proč? 

Ona na ten nájem nemá.
Jejich příjem je asi o desítku vyšší, než náš. Ale taky je jasně dáno, že v rodině může přece chlastat jen jeden. Oba ne, to jedna domácnost neutáhne.
Oni prochlastají takových 30 000 měsíčně... Nepředstavitelná částka, co?
A oba hulí... 

A víte, kdo za to může?
Já. Pije přece proto, že kvůli mě má nervy.
Já můžu za to, že se s jejími dětmi ostatní děti moc nekamarádí. Tedy, nevím, jestli za to můžu, ale můžu za to, že to neřeším.
Můžu za to, že její děti dělaj na dvorku bordel. Teda, můžu za to, že ho po nich neuklidím. Stejně jako hovínka jejich psa.
Můžu za všechno.
Třeba za to, že můžu svojí malé smrdce zaplatit kroužek bruslí a brusle jí i koupit.

Jsem středem jejich hádek. Vím to, protože se hádají v kuchyni u otevřeného okna a ten zvuk se tak moc nese, že mě to praští do uší třeba ve vaně. 

Prý jim děláme naschvály, za což samozřejmě můžu taky já, protože je nezveme třeba na oheň.
No, nezveme, má pravdu. Nezve nikdo nikoho, prostě si jen venku sednem a najednou nás napadne, že bychom si to mohli třeba zapálit.
Když jsem opatrně upozornila, že poslední grilovačku dělala ona s kamarádkou, jasně mi řekla, že to bylo naschvál, abychom byly my tři holky nasraný.
A zase za to můžu já. Teda za to, že my naštvaný nebyly. Ono nás nebaví obsluhovat oheň a hlídat děti, aby se parta alkoholiků mohla svobodně ožrat. 

Bojím se vyjít ven, že z toho okna zase začne štěkat. Bojím se pozdravit její dítě, že to bude zase nějak špatně. A že mám její děti celkem ráda. Je mi jich líto. Jak k tomu přijdou, že se máma se "strejdou" hádá do čtyř do rána? A když jde ten její náhodou spát, ona zvedne telefon a jde řvát na někoho jiného. Namazaná. Kolovrátek... 

Můžu si tisíckrát říct, že ona za to nemůže, můžu ji hájit, že to má těžký, můžu ... 

Můžu, no... 

A nic... Neurol...

A stejně se mi srdce rozbuší a tělo rozklepe.