Když vysvitne sluníčko

 

Jako jo, pořád je ouvej, ale co si budem, člověk se nemůže furt škaredit a já už vůbec. 
Takže otvírám oči, beru do ruky telefon a ty zázraky kolem si sebe si dokumentuju aspoň do telefonu, jakože až mi zas bude bídně, ať se mám k čemu vrátit. 

Třeba tohle, že jo... To si tak sedím vyklepaná zimou u táty (dříve u našich) před barákem a na nebi takováhle podívaná. To si úsměv zaslouží. 

Nebo tohle...
To byl mejdan na počest plnoletin mé nejmladší, v okně něco, co měl být projektor hvězdné oblohy, ale přišlo to z Číny, takže to moc zázraků neslibuje, ale v kombinaci s kouřem z ohniště najednou šup a zázrak je tady. 

A dvojitá duha pod dalším nevýrazným obloukem. Takový světlý bod nad nevítanou stavbou v sousedství. 

A čarodějnice, kterou jsem potkala cestou od zubaře. Jen si tak v klidu visela na lavičce, pro potěchu těch, co měli cestu okolo.
No, už tam nevisí, přeci jen, jsme v Čechách, takže už ji pravděpodobně někdo ukradl. 

No, jak si to tak po sobě čtu, koukám, že ta moje negace z poslední doby se propisuje i sem. 
Ale makám na tom. 

Zase bude líp.