Náročné období

 

Asi bych potřebovala trochu pozlatit dny všední. 
Momentálně jsem skoro nezaměstnaná. Skoro... Od nezaměstnanosti mě dělí prakticky jen výpověď ze zaměstnání. A na tu čekám. Už vlastně poměrně dlouho. Už koncem roku bylo jasné, že firma, kde jsem zaměstnána, jde do kopru. Od ledna už to bylo jisté. První lednové pondělí jsme zahajovali výprodej toho zbytku, co nám zůstal na krámě. V pěti lidech. 
Další podnělí jsme na to byli už jen čtyři a od pátku jen dvě. 

Poslední lednovou středu jsme musely předat klíče a prostory, přestože tam ještě nějaké zboží zbylo. 
Jako ono to mohlo dopadnout jinak, kdyby likvidátor neležel v nemocnici s mrtvicí. 
Takhle jsem tahala chudinku mojí slečinku do práce, kde jsme za den odbavily jen asi čtyřicet zákazníků. A průměrný nákup byl asi pětatřicet korun. Fakt dlouhé směny, to mi věřte. 

Vtipné je, že vlastně nemáme výplatu už od listopadu. Jakože i za ten listopad.

Ještě vtipnější bylo, že na jednom konci za mě tahal bezmocný majitel firmy (co taky může, když je firma v likvidaci) a na druhém konci majitel baráku, který nám pronajímal prostor.  
Odpovědnost za zboží a vybavení prodejny, ale taky vyhrožování policií, když neodevzdáme klíče. 

Ještě teď mám doma zachráněný platební terminál, služební telefon, hotovost z kasy (je to sedm a půl kila v drobných, jak podotkla slečinka, měla bych napsat, že to je váha a ne 750 Kč) a asi tunu různých papírů. A čekám, až si to někdo vyzvedne. 

Momentálně se nemůžu ani přihlásit na pracák, když jsem vlastně oficiálně zaměstnaná. Sice už skoro čtvrt roku bez příjmu, ale koho to zajímá... No, šéfa moc ne. 

Ale od března nastupuju do nové práce. Staré práce. Nebo tak. 
V prostorách, kde jsem pár let prodávala zlevněné potraviny, se bude otvírat nová zlevněnka, s trošku jiným sortimentem, s jiným systémem a s jiným majitelem. 
Ale se mnou a s lidmi, kteří si zvykli zajít aspoň pozdravit, popřát hezký den a když už tam jsou, tak i něco nakoupit. 

Takže to vypadá, že se blýská na lepší časy, ale, upřímně, ona ta laťka nebyla moc vysoko.

Tenhle rok je celkově tak nějak rok nových začátků. 
Naši snad konečně prodají barák a přistěhují se o sto kilometrů blíž. V dosahu MHD. 
Taky saniťákům tam u nich se uleví. Přeci jen, zajet k tomu baráku, to chce pomalu traktor. 

A že teda tu sanitku naši občas potřebují. 
Třeba jako včera. Ale tady to nezačíná. Začalo to už loni, někdy koncem léta. Nebo vlastně už začátkem roku...

Prostě loni touhle dobou maminka upadla. A samozřejmě, věci se nedějí jednoduše, zlomila si stehenní kost na levé noze. Odvezli ji do Ústí, kde doktoři řekli, že umělou kyčel jí dělali v Motole, tak ať si to tam taky opraví. Takže jí vezli do Motola. Dali delší čep u umělé kyčle a stehenní kost spáskovali. Nebo tak něco. 
Ovšem koncem léta maminka upadla znovu, tentokrát na pravou stranu. Pojem "spirálová tříštivá zlomenina stehenní kosti" jsem slyšela poprvé. Ale pravou kyčel jí dělali Na Františku. Takže zase hurá do Prahy.  

Ovšem aby to nebylo jednoduché, pár dní po operaci doktoři kontrolovali operační ránu, mamku různě polohovali a najednou šup, kyčel venku. Dobře, nahodili pod narkózou a za dva dny domů. 
Když tam mamka jela na kontrolu, sedí si tak na saniťáckém vozíčku, trošku se nahne pro berle a šup, ta svině je zas venku. Mamince navrhli operaci, maminka s úlevou souhlasila. 
Od prosince si mamka vesele ťapká po baráku, na nový byt se taky jela podívat a byla naprosto bez problémů. 
Do včerejška. 
Je nastydlá. Šla si do kuchyně uvařit čaj, sedla si a už se nezvedla. S kyčlí mimo jamku, v bolestech a se strachem se špatně bojuje.
Momentálně je totálně na dně. Kyčel jí nahodili už v Ústí, o odjezdu do Prahy se spekuluje, ale mamka teď ví, že se na nohu nemůže spolehnout. Že stačí jeden pohyb, který je jindy v pohodě a kyčel zas vyklouzne.

Ale já věřím tomu, že bude líp. Mnohem líp. 

Teda, ne že by nemohlo být hůř, to je mi jasný, ale ne, já vidím světlé zítřky. 

Potřebuju je.