Podruhé do stejné řeky?

 

Když náš pes vypadal zhruba takhle, nastupovala jsem do opravdové a plnohodnotné práce a to, prosím pěkně, po dlouhých letech "nicnedělání" doma. Tedy až na občasné a poměrně krátké pokusy.
Nastoupila jsem jako prodavačka do zlevněnky a už druhý měsíc v práci jsem vysadila antidepresiva. Práce je terapie. 
No, ne každá, do depresí jsem se dostala při jednom z krátkých pokusů. 

V minulém článku jsem psala, že moje období terapie skončilo a navíc dost nepěkně. 
A že by mi mělo začít další pracovní období. 
Zítra. Zítra bude ten velký den, o kterém jsem si myslela, že vstoupím podruhé do stejné řeky (nebo do stejného krámu, no).
Ale ouha. 
Jako jo, zítra vstupuju, ale řeka jiná, krám jiný... 
První zádrhel... 
Zítra je neděle, to u nás byl den, kdy se fakt nedělá. No, tak v nové řece voda teče i v neděli.  V nové řece voda nepřestane téct úderem osmnácté hodiny, ale o tři hodiny později. 
Ta nová řeka je vážně jiná a já už se teď bojím, že tuhle povodeň nemám šanci ustát. 

Už jsem doma měsíc. Měsíc bez své terapie, na které jsem se za ty tři roky stala tak trošku závislá. A už týden přemýšlím nad tím, že potřebuju zpátky svoje antidepresiva. 

Mám strach. Mám strach, že proud v nové řece mě semele hned při prvním kroku. 

Práce bude vlastně stejná, jen nás na ní bude míň, hodin bude víc, víc zboží a navíc přeci jen jiný sortiment a moji drazí a úžasní zákazníci budou marně hledat svoje oblíbené sádlo a svoje kouzelné německé knedlíky, protože to ti noví nevedou... 

A až to nenajdou poprvé a podruhé, už se vracet nebudou. Já vím, budou jiní, ale k jinému sortimentu taky jiná sorta, jiná povaha, jiné zvyky, jiné očekávání... 

A nade mnou jiné vedení, mladší, pružnější a přitom já už jsem starší a jsem tužší oříšek... 

No, zítra touhle dobou už možná buidu vědět, jestli to zvládnu a nebo vzdám...