Podruhé do stejné řeky?

 


Když náš pes vypadal zhruba takhle, nastupovala jsem do opravdové a plnohodnotné práce a to, prosím pěkně, po dlouhých letech "nicnedělání" doma. Tedy až na občasné a poměrně krátké pokusy.
Nastoupila jsem jako prodavačka do zlevněnky a už druhý měsíc v práci jsem vysadila antidepresiva. Práce je terapie. 
No, ne každá, do depresí jsem se dostala při jednom z krátkých pokusů. 

V minulém článku jsem psala, že moje období terapie skončilo a navíc dost nepěkně. 
A že by mi mělo začít další pracovní období. 
Zítra. Zítra bude ten velký den, o kterém jsem si myslela, že vstoupím podruhé do stejné řeky (nebo do stejného krámu, no).
Ale ouha. 
Jako jo, zítra vstupuju, ale řeka jiná, krám jiný... 
První zádrhel... 
Zítra je neděle, to u nás byl den, kdy se fakt nedělá. No, tak v nové řece voda teče i v neděli.  V nové řece voda nepřestane téct úderem osmnácté hodiny, ale o tři hodiny později. 
Ta nová řeka je vážně jiná a já už se teď bojím, že tuhle povodeň nemám šanci ustát. 

Už jsem doma měsíc. Měsíc bez své terapie, na které jsem se za ty tři roky stala tak trošku závislá. A už týden přemýšlím nad tím, že potřebuju zpátky svoje antidepresiva. 

Mám strach. Mám strach, že proud v nové řece mě semele hned při prvním kroku. 

Práce bude vlastně stejná, jen nás na ní bude míň, hodin bude víc, víc zboží a navíc přeci jen jiný sortiment a moji drazí a úžasní zákazníci budou marně hledat svoje oblíbené sádlo a svoje kouzelné německé knedlíky, protože to ti noví nevedou... 

A až to nenajdou poprvé a podruhé, už se vracet nebudou. Já vím, budou jiní, ale k jinému sortimentu taky jiná sorta, jiná povaha, jiné zvyky, jiné očekávání... 

A nade mnou jiné vedení, mladší, pružnější a přitom já už jsem starší a jsem tužší oříšek... 

No, zítra touhle dobou už možná buidu vědět, jestli to zvládnu a nebo vzdám... 

Komentáře

  1. Anonymní2. března 2026 v 1:40

    Barusko, ty jsi komunikativni, urcite to das. Jsi tahoun. Preji, at vykrocis pravou nohou a co nejrychleji si zvknes a nam napises pozitivni report.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Baruschka2. března 2026 v 2:06

      No, tak to nedám. Děkuji za důvěru, ale v tomhle případě zřejmě není na místě. Po včerejší první směně jsem se dnes budila s pláčem, první jsem šla zvracet a pak jsem si vzala Neurol. Bojím se, že je slabý. Dnes jdu na druhou směnu a rovnou nahlásím, že končím. Tam je prostě všechno špatně a tam nepatřím.
      Nebo spíš, nezaslouží si mě. A za ty nervy mi to vážně nestojí...

      Vymazat
  2. Anonymní5. března 2026 v 1:03

    Ach jo Barusko. Tak tohle jsem teda necekala. V nove praci to musela byt sila, kdz te to tak sejmulo. No nejsi v tom sama. Nastoupila jsem do uplne pakarny, ale zatim zkousim, co vydrzim. Jsem ve zkusebce, takze porad muzu odejit, kdy se mi zachce. Neni konec sveta. Jsi sikovna. Urcite si najdes neco, kde ti bude dobre. Opatruj se a tesim se na dalsi psani.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vypsat se

Obrázek
  Jsem na dně. Jakože tak nějak úplně. Ale co je horší, já si to uvědomuju. Vím to naprosto přesně, vím, co mě na dno dostalo, vím že to je vlastně malichernost, ale jsem tak vyčerpaná, že se z toho nějak nedokážu vyhrabat bez pomoci.  A vlastně by mě teď jakákoliv pomoc dostala ještě níž.  Chci, aby svět byl krásný a růžový. Protože svě JE krásný a růžový, pokud si ho takový uděláme.  Já takový svět dělám těm, co jsou v mém okolí. Své rodině, přátelům, sousedům, kolegům v práci i zákazníkům. A ono se to vrací.  Zrovna minulý týden přiběhl do krámu zákazník s tím, že jen díky tomu, že jsem mu popřála hodně štěstí, to štěstí i má. V únoru mi zas ožralý Polák hustil do hlavy, že v životě neviděl pozitivnějšího člověka a že od nás chodí totálně nabitý. Ale to beru s rezervou, mohl tím myslet i to pivo, co si u nás kupuje. Zákazník "máma vzadu" (možná tuhle vtipnou historku někdy trochu rozvedu) přišel asi dva týdny po mém návratu z neschopenky a když mě uviděl na k...
Další informace

Třetí retro okénko

Obrázek
Blbá jsem...  Zase jsem si sedla k počítači, že si najdu puzzle k Vánocům a když mi naběhl počítač, padl mi zrak na jeden ze starých článků. Tak jsem si otevřela další a další a pak jsem tady tři hodiny seděla a četla svoje staré články. Jak pitomá...  Ale zjišťuju, že zatímco mi antidepresiva zrušily psací buňky, pocity mám vlastně pořád stejný, jen už je asi neumím tak popsat.  Ale co, člověk v životě přijde o víc, že jo?  Ale dnešní psaní by mělo být o podzimu. Letošním.  Letos je totiž tak nějak hnusně. Venku padá nějaké mokro a já při příchodu do práce ždímu ponožky.  Ale to je fuk.  Na stole mám dvě svíčky. Užívám si to. A zjišťuju, že i když prší, je mi venku dobře. Jakože fakt hodně dobře.  Ráno cestou do práce seberu náruč barevných listů, kapsy mám plné kaštanů a usmívám se jak sluníčko (no, nebo jako kretén). Poslouchám déšť, užívám si vůni i barvy listí, tvary větví tam, kde už listí opadalo, mlhu, která všechno tak nějak změkčí a, svě...
Další informace

Máma vzadu

Obrázek
Tuhle historku sem sama sobě dlužím...    Ani nevím, kdy k nám do krámu přišel poprvé. Ani nevím, jak často chodil. Prostě mohutný chlap, barevné oblečení, alternativec asi...  Ale jednou se na něco zeptal slečinky. Že jako bude vařit a co má koupit. A ona ho poslala dozadu za mnou.  No, naštěstí jsem na podivnosti zvyklá.  Pán ke mě došel a ptal se, jestli já jsem ta máma vzadu. Když jsem se smíchem odpověděla, že jo, začal mě oslovovat "mámo vzadu".  Stejně to je divný, když mi cizí chlap, mého věku (sympatickej, copak o to), říká mámo.  Teď, když přije do krámu, už o něm vím, Už mi jen tak neujde.   Objímání už je skoro pravidlo a rande už jsem taky odmítla. Ale rozhovory s ním si nenechám ujít. Obvykle se zdrží tak dvacet minut. Konzultujeme každé jeho vaření a užíváme si to oba.  Už víme jak se jmenuje, známe jeho přezdívku, ale pro nás všechny už asi navždycky bude "ten týpek máma vzadu".
Další informace