Druhé retro okénko

 
 
 
  Zase desetiletá vzpomínka. A pořád aktuální. 
Tak nevím, jestli se historie točí dokola, ale takový je prostě život. A myslím, že naším úkolem je vzít si z něj to nejlepší. 
Dneska si z něj beru svojí mrchu. Tu, co je schovaná uvnitř a ukazuje se jen velice nenápadně. Vždycky vykoukne, usměje se a bodne. 

Nějak mám trable v práci. 
Pozor, tu práci fakt miluju. Miluju většinu našich zákazníků, naše rozhovory, naše vtípky. A oni mi to oplácí. Milují moji laskavost a ta je jednoduchá. Laskavost je od slova "láska", takže se do ní absolutně nemusím nutit. 
Symbióza. Já a lidi. 

Úplně na opačné straně je ale můj vztah s paní majitelovou. Teda, vlastně její vztah se mnou. Ona je totiž taky "lidi", takže já problém nemám. Ona ano. Se mnou. Asi čistě se mnou. A asi velký... 
Nikdo opravdu nemá představu, proč to tak je. Ale je to tak a já si po každé její návštěvě v práci musím vzít Neurol. Nemůžu si dovolit se sesypat uprostřed směny, nemůžu děsit "moje" zákazníky, moje zlatíčka.

A protože Neurol nestačí, vypouštím svojí Mrchu. 
A, jak říká moje slečinka, zabíjím lidi laskavostí. 

No a teď tedy do minulosti...

Aspoň kousek mrchy...

13. července 2015 v 11:04
... je v každé z nás.
Nevěříte?
Jedna z mých kamarádek taky nevěřila.
Vlastně se málem naštvala, když jsem jí vysvětlila, že i ona v sobě kousek tý mrchy má.
Taky nevěřila tomu, že tu mrchu si hýčkám i já, člověk sluníčkový.
Ale je tam a je jí pořádný kus.
Na první pohled asi není viditelná.
Ale pokud se člověk podívá pod povrch, najde ji.
Vystrčí růžky pokaždé, když potkám člověka, jež mě nemá příliš rád a nejraděj by mě neviděl a pokud možno nepozdravil.
Ovšem můj jásavý hlásek volá mohutné "ahooooj" pokaždé, když se potkáme.
Pak není možné nepozdravit, to už by byla vysloveně hrubost.
Moje slušnost a přátelskost bývají někdy způsobené tou mrchou.
Když měla moje kamarádka (ta, co tý mrše v nás nevěřila) problémy s virtuální přítelkyní svého partnera, plánovaly jsme pomstu.
Ta virtuálka, to byla mrcha první kategorie :-)
Její vysvětlování, že je lepší v posteli, nás dovedlo k úvahám, jaká pohlavní choroba by se jí měla naznačit a jakým způsobem.
Vzhledem k tomu, že se celá konverzace (no, spíš skoro monolog) odehrávala na chatu, mohly jsme si dovolit plánovat i šílenosti.
Jakože jí toho chlapa pošlem i s kuframa...
Jakože se zeptáme, odkud přitáhl ty divné malé broučky ve spodním prádle...
Jakože se zeptáme, jestli má také podivný pálivý pocit v intimních místech...
Jakože se zeptáme na podivné červené flíčky...
No jo, jenže v nás je jen kousíček mrchy a tak se náš příspěvek v konverzaci omezil na ubohé "dej mi pokoj a klidně si ho nech" a "tak ještě jinou pohádku"...
Ale už to plánování bylo velice uspokojivé a mrcha v nás se blaženě vrtěla.
I moje kamarádka musela uznat, že v sobě kus mrchy má.
Jo jo, je tam, jen některé holky nějak nemají potřebu jí ukazovat.
Je to prostě jen mrcha obranná :-)
Mám jí, je tam a nepřejte si jí probudit, pokud blaženě spinká.
Dámy a děvčata, nepopírejte tuhle část Vaší osobnosti :-)
Nikdy nevíte, kdy jí budete potřebovat.
Ale také jí nezneužívejte, mohlo by se Vám to vymstít.


 

Komentáře

  1. Helga25. srpna 2025 v 0:45

    no tak trochu už jsem za těch pár let, ehm pár desítek, ehm skoro půlstoletí, zjistila, že sluníčkáři jsou největší skryté mrchy, takže ti to celkem věřím. Žádný slunce nejsem, ale zas si říkám, že pak všichni rovnou vědí u mě, na čem jsou a nevezou se na obláčku z cukrové vaty. Svět potřebuje prostě od každého něco. Ale mrcha jsem taky, neboj :-D. Myslím, že každá ženská je. Mrchám zdar.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ublížená

Obrázek
  Už jsem doma druhý měsíc a naprosto nechápu, jak jsem mohla doma vydržet dvacet let... Každou kontrolu žebrám u doktorky, aby mě pustila do práce, ale ono ne. Prý po embolce nemám spěchat. No dobře, jako asi to chápu. Dostala jsem antibiotika, protože prý začínající zápal plic. Dobrala jsem antibiotika a je mi zas mizerně. Jdu s košem a zadýchám se. Zvednu škopek s prádlem z pračky a zadýchám se. Na sex už se bojím i pomyslet, abych se nezadýchala. Nepřežírám se, pak totiž nemůžu dýchat. Nerozčiluju se. Nebrečím.  A občas mi je do breku. Tátu chytil nějaký moribundus a moje stále méně pohyblivá mamka o něj musí pečovat. Jako nebyl by to problém třeba v paneláku, ale je to problém tam, co bydlí. Dvoje kamna na dřevo a uhlí, každé vytopí sotva tu místnost, ve které jsou a mezi nimi dvě rozlehlé chodby. Před barákem chodník z nerovných kamenů a do kůlny dobrých třicet metrů. Slepice za barákem, ke kterým vede jílový kopeček. A jíl klouže. A tohle všechno sto kiláků daleko....
Další informace

Co já jsem?

Obrázek
  Vůbec nevím, co já vlastně jsem. Kam se mám zařadit. Tak trošku asi vím, co nejsem. Trošku... Socka. Kdysi dávno, když sousedce zavřeli chlapa do kriminálu a ona brečela, že neuživí děti, utěšovala jsem ji. Vysvětlovala jsem, že buřtguláš je taky plnohodnotné jídlo, že játra s rýží pořídí levně a že bramborové placky mohou být taky luxusní, když je naplní. Tenkrát mi řekla, že takhle ona žít nechce, nechce počítat každou korunu a žít jako socka, jako já. Tak pardon, nemám pocit, že pokud počítám, co kolik stojí a nerozhazuju prachy bezhlavě, že bych byla nějaká socka... Je pravda, že byla doba, kdy jsem nemohla koupit synkovi ani blbý pomeranč, ale vždycky jsme měli střechu nad hlavou a teplou vodu. A žádné dluhy... Tak jakápak socka... Ne ne, to nejsem. Snob. Že jsem snob jsem  se dozvěděla loni. To když jsem v práci vykázala bezdomovce z obchodu. Bylo mi řečeno od paní, co s tím mužem přišla, že jsem neskutečná snobka a že jakmile někdo nemá barák a dvě auta, tak s takovým...
Další informace

V jednom kole, ale s úsměvem

Obrázek
  Tak jo, už zase makám. Ano, trošku jsem se musela u doktorky cuknout a paní doktorka se cukala o trošku víc, ale když já tu práci mám ráda a nechci o ni přijít. A sousedovic synek skončil, šel za lepším a já tam přece nemůžu nechat dvě holky samotný, ať makaj od rána do večera, že jo... Přeci jen, jedný je pade a druhý ani půlka... Mezigenerační střet je sviňa.  A tak už zase padám na hubu, ale tý radosti, co můj návrat přinesl... Zákaznice se rozplývaj, jak jsem jim chyběla, zákazníci mě nasurovo plácaj po zadku a olíbávaj mi ksicht...  Byla jsem v práci dva dny na krátkou směnu, když mi volala šéfová, v pátek večer, že v sobotu přijede a s ní i náš nejvyšší šéf. To bylo haló. Za tři roky ho nikdo z nás neviděl. Všichni jsme přesvědčení, že šéf je Bůh a šéfka kazatel. Pořád nám říká, že tohle musí být tak a tamto jinak a že "bacha, šéf to vidí". Jo, jsou tam kamery, ale zas kdyby na ně koukal, tak nás už dávno vyrazil, minimálně za naše ranní sezení před krámem na zemi...
Další informace