Máma vzadu


Tuhle historku sem sama sobě dlužím...
 

 Ani nevím, kdy k nám do krámu přišel poprvé. Ani nevím, jak často chodil. Prostě mohutný chlap, barevné oblečení, alternativec asi... 

Ale jednou se na něco zeptal slečinky. Že jako bude vařit a co má koupit. A ona ho poslala dozadu za mnou. 

No, naštěstí jsem na podivnosti zvyklá. 
Pán ke mě došel a ptal se, jestli já jsem ta máma vzadu. Když jsem se smíchem odpověděla, že jo, začal mě oslovovat "mámo vzadu". 
Stejně to je divný, když mi cizí chlap, mého věku (sympatickej, copak o to), říká mámo. 

Teď, když přije do krámu, už o něm vím, Už mi jen tak neujde.  
Objímání už je skoro pravidlo a rande už jsem taky odmítla. Ale rozhovory s ním si nenechám ujít. Obvykle se zdrží tak dvacet minut. Konzultujeme každé jeho vaření a užíváme si to oba. 

Už víme jak se jmenuje, známe jeho přezdívku, ale pro nás všechny už asi navždycky bude "ten týpek máma vzadu".

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ublížená

Obrázek
  Už jsem doma druhý měsíc a naprosto nechápu, jak jsem mohla doma vydržet dvacet let... Každou kontrolu žebrám u doktorky, aby mě pustila do práce, ale ono ne. Prý po embolce nemám spěchat. No dobře, jako asi to chápu. Dostala jsem antibiotika, protože prý začínající zápal plic. Dobrala jsem antibiotika a je mi zas mizerně. Jdu s košem a zadýchám se. Zvednu škopek s prádlem z pračky a zadýchám se. Na sex už se bojím i pomyslet, abych se nezadýchala. Nepřežírám se, pak totiž nemůžu dýchat. Nerozčiluju se. Nebrečím.  A občas mi je do breku. Tátu chytil nějaký moribundus a moje stále méně pohyblivá mamka o něj musí pečovat. Jako nebyl by to problém třeba v paneláku, ale je to problém tam, co bydlí. Dvoje kamna na dřevo a uhlí, každé vytopí sotva tu místnost, ve které jsou a mezi nimi dvě rozlehlé chodby. Před barákem chodník z nerovných kamenů a do kůlny dobrých třicet metrů. Slepice za barákem, ke kterým vede jílový kopeček. A jíl klouže. A tohle všechno sto kiláků daleko....
Další informace

Co já jsem?

Obrázek
  Vůbec nevím, co já vlastně jsem. Kam se mám zařadit. Tak trošku asi vím, co nejsem. Trošku... Socka. Kdysi dávno, když sousedce zavřeli chlapa do kriminálu a ona brečela, že neuživí děti, utěšovala jsem ji. Vysvětlovala jsem, že buřtguláš je taky plnohodnotné jídlo, že játra s rýží pořídí levně a že bramborové placky mohou být taky luxusní, když je naplní. Tenkrát mi řekla, že takhle ona žít nechce, nechce počítat každou korunu a žít jako socka, jako já. Tak pardon, nemám pocit, že pokud počítám, co kolik stojí a nerozhazuju prachy bezhlavě, že bych byla nějaká socka... Je pravda, že byla doba, kdy jsem nemohla koupit synkovi ani blbý pomeranč, ale vždycky jsme měli střechu nad hlavou a teplou vodu. A žádné dluhy... Tak jakápak socka... Ne ne, to nejsem. Snob. Že jsem snob jsem  se dozvěděla loni. To když jsem v práci vykázala bezdomovce z obchodu. Bylo mi řečeno od paní, co s tím mužem přišla, že jsem neskutečná snobka a že jakmile někdo nemá barák a dvě auta, tak s takovým...
Další informace

V jednom kole, ale s úsměvem

Obrázek
  Tak jo, už zase makám. Ano, trošku jsem se musela u doktorky cuknout a paní doktorka se cukala o trošku víc, ale když já tu práci mám ráda a nechci o ni přijít. A sousedovic synek skončil, šel za lepším a já tam přece nemůžu nechat dvě holky samotný, ať makaj od rána do večera, že jo... Přeci jen, jedný je pade a druhý ani půlka... Mezigenerační střet je sviňa.  A tak už zase padám na hubu, ale tý radosti, co můj návrat přinesl... Zákaznice se rozplývaj, jak jsem jim chyběla, zákazníci mě nasurovo plácaj po zadku a olíbávaj mi ksicht...  Byla jsem v práci dva dny na krátkou směnu, když mi volala šéfová, v pátek večer, že v sobotu přijede a s ní i náš nejvyšší šéf. To bylo haló. Za tři roky ho nikdo z nás neviděl. Všichni jsme přesvědčení, že šéf je Bůh a šéfka kazatel. Pořád nám říká, že tohle musí být tak a tamto jinak a že "bacha, šéf to vidí". Jo, jsou tam kamery, ale zas kdyby na ně koukal, tak nás už dávno vyrazil, minimálně za naše ranní sezení před krámem na zemi...
Další informace