Retro okénko

 

Před deseti lety jsem si napsala článek na první blog. 
Článek o matkách a dětech. Já jsem obojí. 
Dnes jsem pekla borůvkový koláč a protože moje prostřední dítko nejí borůvky, tvořila jsem alternativu. Mák byl hořký a vlastně jsem našla jenom máslo, kakao, cukr a skořici. A upekla jsem kakaový točenec. A proklínala ji. 
Taky jsem vařila borůvkové knedlíky, slečince tedy povidlové. A proklínala ji ještě víc. 
A vrátila se do minulosti. 

Tady: 

 

Matky

25. dubna 2015 v 14:52

Jeden vtípek praví, že ženská vydrží víc, než člověk.

A věřte, že vím o čem mluvím, když si dovolím tvrdit, že matka dokáže víc, než ženská.

Když jsem se včera před půlnocí již na jánevímkolikátý pokus snažila uválet zelený marcipán, přemýšlela jsem, že dnešní dílko ponese název ,,Nevděk,, :-)

Unavená, psychicky vyčerpaná a dokonale vzteklá, jsem uvažovala nad tím, proč já se s tím vlastně patlám.

Jasně, dcerka má čtrnácté narozeniny, přeje si potahovaný dort, jenže dortem naší rodiny je jednoduchý pařížák...

Všichni ho milujem, takže si ho s chutí dáme několikrát do roka.

Peču ho každému, s láskou a péčí, den předem vařím šlehačku, schovávám jí, aby jí nikdo z dětí nesežral, jako už se jim několikrát podařilo...

A k tomu peču dort dle oslavencova výběru.

Jsem praštěná?

Možná :-)

Vlastně spíš určitě.

Nikdo nepřijde a neřekne, že jsem prostě úžasná, když do dvou do rána míchám krém, šlehám šlehačku, či něco podobného.

Nikdo neřekne, jak jsem skvělá, když do půlnoci šiju kostým na zapomenutý karneval ve školce.

A řekněte sami, kdo z vás kdy poděkoval mámě za vybírání hnid, když ve školce/škole chytil vši?

Kdo si uvědomoval máminy probdělé noci, když se v pubertě seknul na diskotéce, u kamaráda, venku...?

Kdo poděkoval mámě, když si ve škole v šatně zapomněl plavání a přinesl ho v úterý s tím, že ve středu plave a chudák máma pak ještě v deset večer fénovala plavky?

Tolik věcí, které pro nás udělaly naše matky, jsme pokládali za samozřejmé.

Tolik nářků a starostí jsme jednoduše hodili na její ramena.

Tolikrát jsme na mámu křičeli, že nám nikdy nerozumněla, že nás nemá ráda, že chcem jinou mámu...

Tolikrát jsme jí, ať už v duchu, či na plnou hubu, nadávali.

Taky bych si nic z toho neuvědomovala a stále je těžké si to připustit, ale je to tak.

Ještě teď, jako dospělá, zaopatřená, matka od dětí, způsobuju svojí mamince stovky starostí každý den.

Prostě jen tím, že mě má ráda.

Já jsem vyrostla, ale ona zůstala stejná.

Ona je ta, která mi bude do noci péct dort a vařit svíčkovou na objednávku, ona je ta, která mi uplete teplý svetr a zavaří kompot.

Ona je ta, která vyslechne moje nářky a pofouká rány na dušičce.

Někdy úplně jinak, než bych si přála, ale vždycky s láskou.

Někdy jí budu za její slova nenávidět, ale VŽDYCKY jí budu milovat.

Ona je MÁMA a kdo je víc?

Mami, děkuju :-)