V jednom kole, ale s úsměvem

 

Tak jo, už zase makám.
Ano, trošku jsem se musela u doktorky cuknout a paní doktorka se cukala o trošku víc, ale když já tu práci mám ráda a nechci o ni přijít. A sousedovic synek skončil, šel za lepším a já tam přece nemůžu nechat dvě holky samotný, ať makaj od rána do večera, že jo... Přeci jen, jedný je pade a druhý ani půlka... Mezigenerační střet je sviňa. 

A tak už zase padám na hubu, ale tý radosti, co můj návrat přinesl...
Zákaznice se rozplývaj, jak jsem jim chyběla, zákazníci mě nasurovo plácaj po zadku a olíbávaj mi ksicht... 

Byla jsem v práci dva dny na krátkou směnu, když mi volala šéfová, v pátek večer, že v sobotu přijede a s ní i náš nejvyšší šéf.
To bylo haló. Za tři roky ho nikdo z nás neviděl.
Všichni jsme přesvědčení, že šéf je Bůh a šéfka kazatel.
Pořád nám říká, že tohle musí být tak a tamto jinak a že "bacha, šéf to vidí". Jo, jsou tam kamery, ale zas kdyby na ně koukal, tak nás už dávno vyrazil, minimálně za naše ranní sezení před krámem na zemi.
Ale jako jo, šéf vidí všechno. Šéf nám taky všechno dává (no, výplatu, sem tam razítko a před Vánocemi bednu chlebíčků). O šéfovi slyšíme prakticky každý den a rozhodně se bojíme brát šéfovo jméno nadarmo. Ale nikdy jsme ho neviděli, ani neslyšeli.
A fakt si nejsme jisti jeho existencí. 

A najednou že přijede?
No potěš koště.
Dva měsíce jsem tam nebyla, všichni jeli z posledních sil a krám vypadá jak po výbuchu. A jak to dát tak rychle do kupy, že jo... A ještě když se mám šetřit.
Musela jsem si v sobotu přivstat a místo na osmou jsem naběhla o hodinu dřív, abych to aspoň malinko naaranžovala. Jako bylo jasný, že regály nenaplním, ale musela jsem to zboží aspoň trošku porovnat, aby ty díry netloukly do očí. 

A fakt, chvilečku po desáté auto před krámem, naše šéfka a ... tři lidi?
Jako že je Bůh už víme, ale že je trojjediný? 

A ono prdlačku. Prý "Barunko, ráda bych vám představila nové vedení".
A teď jsme tam tři Prodané nevěsty, kruci... 

Ale už víme, že nový šéf existuje, je to sympaťák a ti skvělí lidé, co jsou jeho pravá a levá ruka, jsou taky úžasní. A práce, ta je vlastně pořád stejná.
No, něco je náročnější. Nové vedení se učí, my musíme o něco víc přemýšlet, ale zas se nenudíme. 

Já jsem se rovnou představila jako místní šašek, protože taková já jsem. A navíc mi to dává obrovské výhody. Třeba když se šéf asi po hodině obhlížení krámu ptal, jestli mě nezdržuje, když se vyptává a já mu jsem k ruce. Řekla jsem, že nezdržuje. Že kdybych se s ním nebavila, tak bych musela makat a to se mi fakt nechce, to dělám nerada... Prošlo mi to. Na pohodu a se smíchem.
Jsem mrcha vyčůraná. 

No a už jsem druhý týden na telefonu, řeším jestli objednat, jak objednat, co objednat, co zlevnit, o kolik zlevnit, co odvézt, protože se to neprodává, hledám štítky na chlaďácích, aby se poslaly chlaďařům, kontroluju zářivky, protože třetina nesvítí, naháním popelnici, protože někdo nezaplatil odpady a jen doufám, že nebudu muset číst i nájemní smlouvy, abych zjistila, jestli je závada u nás nebo rovnou u majitele baráku. Sháním nové zaměstnance, brigádníky, kohokoliv.
A bavím se. 

Ovšem abych toho neměla málo, ještě řeším rodiče.
Maminka upadla a natrhla si sval ve stehně. Je to problém. Horší ale je, že jí na rentgenu zjistili, že má prasklou kyčel. Nebo něco tam. Kyčle má obě umělé. A včera, při kontrolním rentgenu zjistili, že ta prasklina je horší. A už to frčelo. Převezli ji z Ústí do Motola a zrovna teď je maminka po operaci. 

A táta je tam sám, nasněžilo a já trnu, aby mi neskončil někde v závěji.
Přeci jen, je to skřítek dědek neposeda.
Nemluvě o tom, že mi nebere telefon, dědek jeden hluchej.
(Ono slovo "dědek" je jednoznačně vyslovované s obrovskou láskou, vážně, však on je úžasnej.)

A malá smradka (smradka je taky láskyplné označení, všechny tři moje děti jsou smráďátka) se rozhodla, že si dá k obědu obalovaný hermelín a protože je líná a hrdá, tak se ho rozhodla obracet jen jednou vidličkou. Takže jí šplouchnul do pánve a známe to všichni, že jo. A protože je ještě hrdější, tak si ty vypálené puchýře na noze prostě jen umyje a dál to nebude řešit.
No, už zase může trošku chodit...
Ovšem to ji nezastaví, ty papíry na motorku si prostě udělá, protože jezdit do školy autobusem ji nebaví.
A já si uhryžu nehty, protože představa, že moje nejmladší drandí na motorce po rychlostce, je strašná. 

No nic, jdu chvilku odpočívat, myslím, že si to zasloužím.
A jestli ne, je to fuk, rozhodně to potřebuju.