Blbej rok

 

 

Já samozřejmě vím, že se v tomhle roce událo i hodně krásných věcí, ale momentálně asi nejsem v rozpoložení si nějakou z nich vybavit. 

Rok začal likvidací prodejny, kde jsem pracovala. A pak uzavřením. Tahle část mého života se ještě neuzavřela a já se stále ještě potýkám s úředním šimlem. 

Kupec, který měl koupit naši úžasnou chaloupku, couvl. Takže byt, který si naši v lednu pronajali a za který platili devatenáct tisíc, zůstal opuštěný. Stejně tak i garsonka za šest v pečovateláku, kterou přiklepli v únoru mojí unavené mamince, tvrdící, že se starým, hluchým dědkem žít nebude. Když se barák neprodá, stěhovat se nebudou. 

Ovšem do toho si maminka ještě třikrát vykloubila už dvakrát vykloubenou kyčel, jednou málem vykrvácela z konečníku, natrhla si lýtkový sval a reálně trávila víc času po nemocnicích, než doma, ať je to kdekoliv. 

Asi v srpnu naši přišli na to, že byt pro tátu z důchodů neutáhnou, takže zrovna teď tam běží výpovědní lhůta, aniž by v něm kdokoliv z rodiny alespoň přespal. 

V srpnu maminku ze všech starostí trefilo. Musím říct, že mrtvice se zmateným a hluchým dědkem okolo baráku a s půlhodinou dojezdového času sanitky má docela grády. Ale mamka to ustála. Dokonce se rozmluvila, zvládla psát, jen na nohy se bála, ale to se bála už předtím. 

Pomalu jsme rozmýšleli, kde bude mamka po propuštění bydlet a rozhodně nikdo z nás nečekal telefonát z nemocnice. 

Už je to týden, co maminčino srdíčko dotlouklo. 

Chybí mi. 

Chybí mi telefonáty s ní, její rady, jak dělat knedlíky, její podpora, kdykoliv se mi něco nedařilo. 

Chybí mi máma. 

Chybí mi tolik, že každou chvíli brečím nebo že nedokážu vypít svýho oblíbenýho turka, abych se nepozvracela. 

Ale taky vím, že už se nemusí bát, že se pohne a zase si vyhodí kyčel, už se nemusí starat, co bude s barákem, nemusí se rozčilovat s tátou, že jí nedonese dřevo, nebo že když táta vidí, jak jde o berlích a kope před sebou škopek s prádlem (protože jak ho nést s berlemi), že jí ho prostě jen přendá přes práh, ale ke šňůře nedonese. 

Moje máma měla chyby. No aby ne, byla člověk a lidi chyby mají, dost často mě štvala, vytáčela do běla, ale byla to úžasná ženská, silná, se smyslem pro humor a svých osm křížků si poctivě a s láskou odžila.  

Odpočívej v pokoji, maminko, zasloužila sis to.