Druhé postřehy

  Když nevíš kudy kam, pořiď si šutr.  Třeba já jsem si pořídila ametyst. Jakože by mě měl uklidňovat.  Říkala jsem si, že je maličký. Jako tímhle fakt nikomu hlavu nerozbiju. Ale na to mám v práci dlažební kostku, takže to vlastně nepotřebuju.  Teoreticky by měl potlačit tuhle agresivitu, ale to by asi opravdu musel být větší.  Ale zas drobek to taky není.  Nosím ho v kapse u vesty, protože tepláky mi táhl dolů.  Asi funguje.  Když naposled přijely šéfky, musela jsem si sice vzít Neurol, ale uklidnila jsem se mnohem rychleji.  Pro jistotu jsem si pořídila ještě křišťál na krk. Když jsem ho viděla v košíčku s dalšími kamínky, tak nějak jsem věděla, že ho musím mít.  A protože mi mezi kamínky bylo tak dobře, řekla jsem si, že na tom třeba něco bude. Že to nebude jen uklidňující žmoulání něčeho v kapse a že paní možná ví, co potřebuju. Zvlášť, když si můj uklidňující šutr půjčila kolegyně a málem to s ní seklo, když se jí podlomily nohy....

  Jsem na dně. Jakože tak nějak úplně. Ale co je horší, já si to uvědomuju. Vím to naprosto přesně, vím, co mě na dno dostalo, vím že to je vlastně malichernost, ale jsem tak vyčerpaná, že se z toho nějak nedokážu vyhrabat bez pomoci.  A vlastně by mě teď jakákoliv pomoc dostala ještě níž.  Chci, aby svět byl krásný a růžový. Protože svě JE krásný a růžový, pokud si ho takový uděláme.  Já takový svět dělám těm, co jsou v mém okolí. Své rodině, přátelům, sousedům, kolegům v práci i zákazníkům. A ono se to vrací.  Zrovna minulý týden přiběhl do krámu zákazník s tím, že jen díky tomu, že jsem mu popřála hodně štěstí, to štěstí i má. V únoru mi zas ožralý Polák hustil do hlavy, že v životě neviděl pozitivnějšího člověka a že od nás chodí totálně nabitý. Ale to beru s rezervou, mohl tím myslet i to pivo, co si u nás kupuje. Zákazník "máma vzadu" (možná tuhle vtipnou historku někdy trochu rozvedu) přišel asi dva týdny po mém návratu z neschopenky a když mě uviděl na k...

  Tak jo, už zase makám. Ano, trošku jsem se musela u doktorky cuknout a paní doktorka se cukala o trošku víc, ale když já tu práci mám ráda a nechci o ni přijít. A sousedovic synek skončil, šel za lepším a já tam přece nemůžu nechat dvě holky samotný, ať makaj od rána do večera, že jo... Přeci jen, jedný je pade a druhý ani půlka... Mezigenerační střet je sviňa.  A tak už zase padám na hubu, ale tý radosti, co můj návrat přinesl... Zákaznice se rozplývaj, jak jsem jim chyběla, zákazníci mě nasurovo plácaj po zadku a olíbávaj mi ksicht...  Byla jsem v práci dva dny na krátkou směnu, když mi volala šéfová, v pátek večer, že v sobotu přijede a s ní i náš nejvyšší šéf. To bylo haló. Za tři roky ho nikdo z nás neviděl. Všichni jsme přesvědčení, že šéf je Bůh a šéfka kazatel. Pořád nám říká, že tohle musí být tak a tamto jinak a že "bacha, šéf to vidí". Jo, jsou tam kamery, ale zas kdyby na ně koukal, tak nás už dávno vyrazil, minimálně za naše ranní sezení před krámem na zemi...

  Už jsem doma druhý měsíc a naprosto nechápu, jak jsem mohla doma vydržet dvacet let... Každou kontrolu žebrám u doktorky, aby mě pustila do práce, ale ono ne. Prý po embolce nemám spěchat. No dobře, jako asi to chápu. Dostala jsem antibiotika, protože prý začínající zápal plic. Dobrala jsem antibiotika a je mi zas mizerně. Jdu s košem a zadýchám se. Zvednu škopek s prádlem z pračky a zadýchám se. Na sex už se bojím i pomyslet, abych se nezadýchala. Nepřežírám se, pak totiž nemůžu dýchat. Nerozčiluju se. Nebrečím.  A občas mi je do breku. Tátu chytil nějaký moribundus a moje stále méně pohyblivá mamka o něj musí pečovat. Jako nebyl by to problém třeba v paneláku, ale je to problém tam, co bydlí. Dvoje kamna na dřevo a uhlí, každé vytopí sotva tu místnost, ve které jsou a mezi nimi dvě rozlehlé chodby. Před barákem chodník z nerovných kamenů a do kůlny dobrých třicet metrů. Slepice za barákem, ke kterým vede jílový kopeček. A jíl klouže. A tohle všechno sto kiláků daleko....

  Vůbec nevím, co já vlastně jsem. Kam se mám zařadit. Tak trošku asi vím, co nejsem. Trošku... Socka. Kdysi dávno, když sousedce zavřeli chlapa do kriminálu a ona brečela, že neuživí děti, utěšovala jsem ji. Vysvětlovala jsem, že buřtguláš je taky plnohodnotné jídlo, že játra s rýží pořídí levně a že bramborové placky mohou být taky luxusní, když je naplní. Tenkrát mi řekla, že takhle ona žít nechce, nechce počítat každou korunu a žít jako socka, jako já. Tak pardon, nemám pocit, že pokud počítám, co kolik stojí a nerozhazuju prachy bezhlavě, že bych byla nějaká socka... Je pravda, že byla doba, kdy jsem nemohla koupit synkovi ani blbý pomeranč, ale vždycky jsme měli střechu nad hlavou a teplou vodu. A žádné dluhy... Tak jakápak socka... Ne ne, to nejsem. Snob. Že jsem snob jsem  se dozvěděla loni. To když jsem v práci vykázala bezdomovce z obchodu. Bylo mi řečeno od paní, co s tím mužem přišla, že jsem neskutečná snobka a že jakmile někdo nemá barák a dvě auta, tak s takovým...

Ty soboty... Dny klidnější. Třeba tu předminulou jsem šla do práce s tím, že úklid sněhu probudil svaly, o kterých jsem ani nevěděla. Možná nejen úklid, ale i cesta do práce, přeci jen, moje tělo si odvyklo chodit ve sněhu a určitě jsem musela zapojit svoje svalový skupiny malinko jinak. Protože jaký jiný důvod by byl pro úplně netypickou bolest zad? Takže jeden Brufen a ono to půjde. A šlo. Odmakala jsem si sobotní dopoledne a cestou domů jsme s tou mojí slečinkou ještě prošly po krámech v honbě za vánočními dárky. Domů jsme došly bez dárků, ale už zase s bolestí. A větší a větší a druhý Brufen už nepomohl. Chtěla jsem si jít lehnout, ale ono to nešlo. Takže místo postele mě čekala cesta na pohotovost. Ve čtyři odpoledne. Původně jsem si naivně myslela, že využiju MHD, protože pěšky bych to fakt nedala, ale nakonec mi malá smradka volala taxi a navíc mi ještě udělala doprovod. A kázání.  Zakázala mi usmívat se. Že prý pak nejsem věrohodný pacient. A asi měla pravdu, protože paní d...