Druhé postřehy

  Před deseti lety jsem si napsala článek na první blog.  Článek o matkách a dětech. Já jsem obojí.  Dnes jsem pekla borůvkový koláč a protože moje prostřední dítko nejí borůvky, tvořila jsem alternativu. Mák byl hořký a vlastně jsem našla jenom máslo, kakao, cukr a skořici. A upekla jsem kakaový točenec. A proklínala ji.  Taky jsem vařila borůvkové knedlíky, slečince tedy povidlové. A proklínala ji ještě víc.  A vrátila se do minulosti.  Tady:    Matky 25. dubna 2015 v 14:52 Jeden vtípek praví, že ženská vydrží víc, než člověk. A věřte, že vím o čem mluvím, když si dovolím tvrdit, že matka dokáže víc, než ženská. Když jsem se včera před půlnocí již na jánevímkolikátý pokus snažila uválet zelený marcipán, přemýšlela jsem, že dnešní dílko ponese název ,,Nevděk,, :-) Unavená, psychicky vyčerpaná a dokonale vzteklá, jsem uvažovala nad tím, proč já se s tím vlastně patlám. Jasně, dcerka má čtrnácté narozeniny, přeje si potahovaný dor...

Tuhle historku sem sama sobě dlužím...    Ani nevím, kdy k nám do krámu přišel poprvé. Ani nevím, jak často chodil. Prostě mohutný chlap, barevné oblečení, alternativec asi...  Ale jednou se na něco zeptal slečinky. Že jako bude vařit a co má koupit. A ona ho poslala dozadu za mnou.  No, naštěstí jsem na podivnosti zvyklá.  Pán ke mě došel a ptal se, jestli já jsem ta máma vzadu. Když jsem se smíchem odpověděla, že jo, začal mě oslovovat "mámo vzadu".  Stejně to je divný, když mi cizí chlap, mého věku (sympatickej, copak o to), říká mámo.  Teď, když přije do krámu, už o něm vím, Už mi jen tak neujde.   Objímání už je skoro pravidlo a rande už jsem taky odmítla. Ale rozhovory s ním si nenechám ujít. Obvykle se zdrží tak dvacet minut. Konzultujeme každé jeho vaření a užíváme si to oba.  Už víme jak se jmenuje, známe jeho přezdívku, ale pro nás všechny už asi navždycky bude "ten týpek máma vzadu".

  Když nevíš kudy kam, pořiď si šutr.  Třeba já jsem si pořídila ametyst. Jakože by mě měl uklidňovat.  Říkala jsem si, že je maličký. Jako tímhle fakt nikomu hlavu nerozbiju. Ale na to mám v práci dlažební kostku, takže to vlastně nepotřebuju.  Teoreticky by měl potlačit tuhle agresivitu, ale to by asi opravdu musel být větší.  Ale zas drobek to taky není.  Nosím ho v kapse u vesty, protože tepláky mi táhl dolů.  Asi funguje.  Když naposled přijely šéfky, musela jsem si sice vzít Neurol, ale uklidnila jsem se mnohem rychleji.  Pro jistotu jsem si pořídila ještě křišťál na krk. Když jsem ho viděla v košíčku s dalšími kamínky, tak nějak jsem věděla, že ho musím mít.  A protože mi mezi kamínky bylo tak dobře, řekla jsem si, že na tom třeba něco bude. Že to nebude jen uklidňující žmoulání něčeho v kapse a že paní možná ví, co potřebuju. Zvlášť, když si můj uklidňující šutr půjčila kolegyně a málem to s ní seklo, když se jí podlomily nohy....

  Jsem na dně. Jakože tak nějak úplně. Ale co je horší, já si to uvědomuju. Vím to naprosto přesně, vím, co mě na dno dostalo, vím že to je vlastně malichernost, ale jsem tak vyčerpaná, že se z toho nějak nedokážu vyhrabat bez pomoci.  A vlastně by mě teď jakákoliv pomoc dostala ještě níž.  Chci, aby svět byl krásný a růžový. Protože svě JE krásný a růžový, pokud si ho takový uděláme.  Já takový svět dělám těm, co jsou v mém okolí. Své rodině, přátelům, sousedům, kolegům v práci i zákazníkům. A ono se to vrací.  Zrovna minulý týden přiběhl do krámu zákazník s tím, že jen díky tomu, že jsem mu popřála hodně štěstí, to štěstí i má. V únoru mi zas ožralý Polák hustil do hlavy, že v životě neviděl pozitivnějšího člověka a že od nás chodí totálně nabitý. Ale to beru s rezervou, mohl tím myslet i to pivo, co si u nás kupuje. Zákazník "máma vzadu" (možná tuhle vtipnou historku někdy trochu rozvedu) přišel asi dva týdny po mém návratu z neschopenky a když mě uviděl na k...

  Tak jo, už zase makám. Ano, trošku jsem se musela u doktorky cuknout a paní doktorka se cukala o trošku víc, ale když já tu práci mám ráda a nechci o ni přijít. A sousedovic synek skončil, šel za lepším a já tam přece nemůžu nechat dvě holky samotný, ať makaj od rána do večera, že jo... Přeci jen, jedný je pade a druhý ani půlka... Mezigenerační střet je sviňa.  A tak už zase padám na hubu, ale tý radosti, co můj návrat přinesl... Zákaznice se rozplývaj, jak jsem jim chyběla, zákazníci mě nasurovo plácaj po zadku a olíbávaj mi ksicht...  Byla jsem v práci dva dny na krátkou směnu, když mi volala šéfová, v pátek večer, že v sobotu přijede a s ní i náš nejvyšší šéf. To bylo haló. Za tři roky ho nikdo z nás neviděl. Všichni jsme přesvědčení, že šéf je Bůh a šéfka kazatel. Pořád nám říká, že tohle musí být tak a tamto jinak a že "bacha, šéf to vidí". Jo, jsou tam kamery, ale zas kdyby na ně koukal, tak nás už dávno vyrazil, minimálně za naše ranní sezení před krámem na zemi...

  Už jsem doma druhý měsíc a naprosto nechápu, jak jsem mohla doma vydržet dvacet let... Každou kontrolu žebrám u doktorky, aby mě pustila do práce, ale ono ne. Prý po embolce nemám spěchat. No dobře, jako asi to chápu. Dostala jsem antibiotika, protože prý začínající zápal plic. Dobrala jsem antibiotika a je mi zas mizerně. Jdu s košem a zadýchám se. Zvednu škopek s prádlem z pračky a zadýchám se. Na sex už se bojím i pomyslet, abych se nezadýchala. Nepřežírám se, pak totiž nemůžu dýchat. Nerozčiluju se. Nebrečím.  A občas mi je do breku. Tátu chytil nějaký moribundus a moje stále méně pohyblivá mamka o něj musí pečovat. Jako nebyl by to problém třeba v paneláku, ale je to problém tam, co bydlí. Dvoje kamna na dřevo a uhlí, každé vytopí sotva tu místnost, ve které jsou a mezi nimi dvě rozlehlé chodby. Před barákem chodník z nerovných kamenů a do kůlny dobrých třicet metrů. Slepice za barákem, ke kterým vede jílový kopeček. A jíl klouže. A tohle všechno sto kiláků daleko....