Příspěvky

Rozbitá

Obrázek
    Někde se něco porouchalo. Po době, kdy jsem byla rozbitá psychicky, nastala doba, kdy odchází ta fyzická část. Pomalu, naštěstí, ale zato hrozivě vytrvale. Ale i tady je pozitivni posun.  Už netluču bolestí hlavou do zdi, to je fakt. Hlava už mě prostě tolik nebolí a dokonce už ani ne tak často. Ale při letním badmintonu jsem tak nějak zjistila, že se mi do toho debilního košíčku mlátí čím dál hůř a že mě prostě ruka bolí už po první hře.  Prý sádru. Na dlouho. A samozřejmě neschopenku. Ale pardón, nějak si nemůžu dovolit vypadnout na dva měsíce z práce, zvlášť, když je to jen zánět šlach, že jo... Ona ortéza bude stačit. Se sádrou si ani neutřu pozadí, natož abych s tím mohla makat... Ano, slibuju, že nebudu tahat bedny. Ne, nebudu psát, na kase budu ťukat levou a ano, budu tu ruku šetřit. Ohledně velkého čištění chlaďáků jsem nic neslibovala. Ani doktorce, ani šéfce... A že to jde blbě s ortézou. A navíc mi ta mrcha už od srpna smrdí savem...  Ano, uznávám, doktoři jsou chytří. J
Okomentovat
Další informace

Srbové

Obrázek
  Vůbec nevím, jak jsem mohla zapomenout zaznamenat jednu důležitou změnu v mém životě.  Změnu poměrně zásadní. Já mám totiž tak nějak novou rodinu.  Kdepak, žádný mimino, žádný nový můj drahý, ani náhodou. Tohle je asi ještě lepší. Teda, skvělý je, že je to pořád můj stejný drahý a jako bonus ta rodina. Srbové. Jako vážně. Přistěhovali se skoro před dvěma lety a první věta, když se objevili na dvorečku byla: "my nejsme Ukrajinci". A  to přesně takovou tou až skoro ukrajinskou češtinou.  Droboučká mamča po čyřicítce, veliký taťka o pár let mladší a mimino.  Jsou úžasní. Mimino už za tu dobu není mimino, ale úžasný raubíř, který nechce mluvit, možná proto, že se nemůže rozhodnout, jakým jazykem začít. Mamča je pořád droboučká a čím dál unavenější, protože aby tady mohli zůstat, potřebují prachy a tak pracuje, prcek neprcek. Taťka ještě vyrostl, ale jen okolo bříška a strašně se vzteká, protože má vyhřezlou plotýnku a nemůže do práce. Sedí doma a nudí se. No, někdo to holt snáš
Okomentovat
Další informace

Už to začíná

Obrázek
  Zimní dny jsou za námi, jaro na cestě, možná už se chystá klepat na dveře a já nemám stání.  Otravuji celou rodinu a o víkendu se chystám na sousedy. A jestli si někdo myslí, že potřebuju pomoct na zahrádce, tak ani náhodou. Zahrádka počká. Plevel vyroste, bude líp vidět a taky se bude líp vytrhávat. Jo, možná by ibišky snesly trochu jarního řezu, ale když to tohle jaro nevyjde, oni přežijí.  Já se totiž chystám na dvorku napnout síť a porazit někoho v badmintonu. No, nebo ve dvorečkové verzi. Síť jsme loni napnuli mezi kůlnu a trámek od staré patrové postele, upevněný v ještě starší rezervě dědečkovy volhy. Bílá mašle, tažená skrz stanové kolík nám dělá čáry a hřiště je přesně tak velké, jak nám sousedovo auto dovolí...  Mám pocit, že máme i nějaká pravidla, ale základ je prostě dostat košíček přes síť, do "hřiště" a na druhé straně samozřejmě odpálit. Hrajem s dětmi, takže máme výhodu druhého pokusu na podání a když se svítivě žlutý kus plastu odrazí od kteréhokoliv kabel
Okomentovat
Další informace

Moji zákazníci

Obrázek
Do zlevněnky opravdu chodí různé typy lidí. Ti, kteří chtějí ušetřit na tom základním i ti, kteří si chtějí dopřát luxusní zboží, které v normálním českém krámu nenajdou. Ti, kteří jdou náhodou okolo i ti, kteří jdou prostě na pokec, protože u nás jim je dobře. A pak ti, kteří si jdou regulérně nakrást maximum zboží.  Od těch asi začnu. Ti mi pijou krev a zvyšují adrenalin. Co třeba pán, který mi v krámě zabloudil. Byl tam, viděla jsem ho, věděla jsem o něm a jen jsem se otočila, zmizel mi za rohem. Chtěla jsem ho jen upozornit, že pod schodama je zázemí a ne nákupní prostor, bylo mi ho líto... Jsem blbá. Blbá, blbá, BLBÁ. Pán stál na třetím schodu, nahoře na schodech batoh a košík a už si rval cosi do batohu. Houkla jsem dopředu na sousedovic synka, ať zamkne dveře a zavolá policii. A v tu ránu to začalo lítat zpátky do košíka... Uzená rolovaná plec v hodnotě asi tří stovek, druhá uzená plec, asi stejně velká, uzená krkovička, tak za čtyři stovky, nechyběla ani uzená kýta a uzený bok.
4 komentáře
Další informace

Střípky

Obrázek
Ještě dva týdny a bude to rok. Rok, kdy jsem po hodně dlouhé době zaměstnaná na hlavní pracovní poměr. Rok, kdy jsem prodavačka. Povolání, které bych si vlastně vůbec nikdy nevybrala. Ale fakt POVOLÁNÍ.  Ano, byla jsem zřejmě povolána. Asi jsem stvořena k tomu, abych stařenkám ukazovala, kde se skrývá ta nejlepší kysaná smetana, abych flirtovala se staříky, abych vtipkovala s muži mého věku a s ženami nepokrytě žertovala na téma "zboží v podprsence". Byla jsem stvořena k tomu, abych po krámě pobíhala s dětmi a dovolila jejich rodičům nerušený nákup.  No dobře, asi jsem byla stvořena i k tomu, abych bdělým zrakem pozorovala tlupy méně přizpůsobivých, co se více méně přizpůsobili kamerovému systému a absolutně se neostýchají krást.  Byla jsem stvořena k tahání dvacetikilových beden, k běhání po schodech, ke stání jedenáct hodin v kuse (kecám, sedám si na záchod, když jdu čurat),  ke stěhování zboží v chlaďácích, až mám modré prsty i k širokému úsměvu za kasou, když vysvětluju,
Okomentovat
Další informace

Žlutomodře

Obrázek
  Ještě loni touto dobou jsem litovala ubohé ženy z Ukrajiny, posílala nadbytečné oblečení, deky a dokonale přeprané plyšáky na ukrajinskou ubytovnu, povzbuzovala slečinku tím, že lepší brigáda, než recepční na ubytovně být nemůže, protože přeci dostává plat a ještě opravdově pomáhá a vlastně celkově jsem byla taková nadšená.  Teď slyším něpanimáju a vidím rudě. Nebo vlastně hůř. Žlutomodře. Když na mě v krámku volala ukrajinka, že jako děvočka, pojď sem a éto smetana? , tak nějak jsem to brala. Jako jo, fakt nemáme cedulky na regálech azbukou. Jenže když zrovna tahle ženská mi ještě po půl roce nerozumí, že to fakt není ke šlehání, ale zakysanka a že do kafe to dobrý nebude, jímá mě vztek. Žlutomodrý vztek. Jak je možný, že já jí rozumím, tady, doma, ve své zemi její řeč a ona není schopná se naučit ani pitomý děkuju? Takových mi tam chodí asi patnáct. V různém věku. Nechtějí se učit a nebudou se učit. Ale rozhodně očekávají, že já jim porozumím a ještě poradím. Jednu z nich seřvala
2 komentáře
Další informace

Zmrzlá

Obrázek
  Pořád pracuju. Jakože vážně, úplně doopravdicky chodím do práce. Ono na tom není nic divného. Dospělá ženská, tři velký děti, ještě aby do práce nechodila... No, myslela jsem, že touhle dobou už budu zase nezaměstnaná, popřípadě v nějaké jiné práci. Obchůdek, do kterého jsem v listopadu nastoupila, se měl s koncem roku zavřít.  Jsme zlevněnka a z celého řetězce, jehož jsme součástí, jsme jediný obchod v kraji. A zavážet sto kilometrů kvůli mrňavému krámku...  Jenže...  Zhruba od půlky listopadu se nám zvedly tržby. Asi tak o polovinu. A to už se vyplatí.  Samozřejmě je jasné, proč se zvedly tržby po tom, co jsem nastoupila. Kdo by si nechtěl vystát veselou frontu u ženský, která ho okrade o kilo? Jako fakt. Mám strašnej problém s vracením na dvoustovku. Teda jen nákupy do stovky. Soustředím se na drobné, ale tu papírovku prostě zapomínám. Naštěstí už moji drazí zákazníci vědí, že tenhle problém mám a s veselým pomrkáváním hlásí, že jim ještě něco dlužím. Je divný, že na pětikilo se m
Okomentovat
Další informace